str. 208
Das böhmische Puppenspiel vom Doktor Faust. Abhandlung und Übersetzung von Ernst Kraus. Breslau 1891. Velikost geniálních děl karak-terisuje se především úsilím nejrůznějších interpretů, aby je učinili znenáhla duševním majetkem i širších kruhů. K těm patří i Goethův Faust; zaměstnává už hezkou řadu badatelů. Zejména věnuje se hlavní péče jeho bezprostřednímu pramenu, z kterého Goethe vážil — prostonárodní tradici oDoktoru Faustovi. Faktum to vykládá nám vedle nadšeného obdivu pro veledílo Goethovo především zájem, který čím dále tím více věnuje se studiu duševních plodů lidových. Proto dovedeme si vysvětliti, že i loutkové hry mohou se státi předmětem vážného studia vědeckého. Arnošt Kraus podává veřejnosti výsledek svého studia o Faustovi v lidovém podání českém. Kraus chtěl podati cizím, badatelům tradice o Faustovi příležitost, aby se o českém důležitém variantu přesvědčili z authentického textu, a proto přeložil věrně dvojí spracování této. pověsti v podobě loutkových her. Překladateli podařilo se plnou měrou vystihnouti jazykové zvláštnosti českého textu. V části, kterou spisovatel svému překladu předeslal, ukázal, jak hluboko pronikl v odbornou látku, kolik času a. studia vynaložil, aby poznal co nejzevrubněji všeliké bádání o tomto předmětě. Má sice celé pojednání jen vzezření nasbírané a urovnané látky, ale za to tím vděčněji bude jí moci užiti, kdo jednou bude chtíti psáti konečné dějiny tohoto nejoblíbenějšího předmětu dramatu prostonárodního. Co se týče specielně českých textů, přichází Kraus k výsledku, že i loutková hra Kopeckého i druhá neznámého původce spracovány jsou na základě staršího českého překladu z německého zvláštního spracování pověsti o Faustovi, která se prováděla scénicky v Praze asi v 17. stol. Nežli spisovatel k tomuto závěrku dospěl, užil všech dosavadních výtěžků o Faustovské lokální pověsti pražské, dat o hrách loutkových v Čechách, srovnal děj podle jednotlivých scén a význačných součástí, rovněž i po stránce formálně se všemi texty německými. Kde musel si pomáhati hypothesami a kombinacemi, vedl si střízlivě. Svědčí tomu především bohaté opravy některých nesprávných mínění u nás traditionelně ustálených, kritické ocenění všech spraeování této látk}' v literatuře české. Jen Vocelův „Labyrinth slávy", zdá se nám. odsouzen trochu příkře, což snad vzniklo odtud, že spisovatele při kritickém rozboru — i jinde — upoutal skoro výhradně jen obsah a vnější forma a nikoli vlastní idea a duch toho kterého díla. Spisovatel zmiňuje se o prostonárodní písni německé o Faustovi (str. 58 a 98). Podlé zmínky na str. 98 zdálo by se, že má snad na mysli nějakou píseň českou: ale v celém pojednání se jí vůbec jinak nedotkl. Pamatuji, se, že jsem slýchával podobnou píseň, jejíhož znění nemohl jsem se nyní dopíditi. Má ráz lepších písní jarmarečních a byla tištěna podle mého odhadu asi okolo r. 1850. Pokud se rozpomínám na obsah, má mnoho podobného s českými; texty, jinde zase s německými a hlavně s německou písní, o které mluví spisovatel na str. 88—93. Proti všem liší se svým koncem. Faust připravuje se tu o milosrdenství boží vlastní vůlí, nikoli sveden jsa ďáblem. Když totiž ďáblové; — jmenováni jsou dva: Mefistofeles a Verulhan — na jeho rozkaz malují obraz Kristův, bojí se ďábel vyhotovit nápis. Faust praví k němu: „Jen ty maluj, neboj se; neb já po Bohu netoužím, nebojím se Ježíše." Tento rys, zdá se mi, odpovídá více lidovému pojímání, nežli svedení krásnou ženou. Nejkrásnější výtvor Goethův v této pověsti — příběh Marketčin — v tradici lidové nikdy se neujme. Je jeho povaze a smýšlení úplně cizí. Zajímavá je píseň tato i jménem hlavního ďábla. Sluje tu Mestofeles (sr. v českém spraeování Mesistofeles). Pověst tato stala se i jinak majetkem našeho lidu. Lid přizpůsobil i hlásko-slovně jeho jméno češtině, sluje totiž F o us t (Foustus), ježto v této době psaná, dvojhláska a u vyslovovala se jako o u. Slyšel jsem i pořekadlo: „Dá si sloužit jako Foustus na moři". Dr. J. Jakubec.
|
|
