Druhý případ jest vždy říznější. Tímto přiostřením účinu, známém pod jménem alterování tónů, nemění se základný tón tóniny, spíše nutněji a častěji vyznívá. Již variant zajímavé fráze z moravských lidových písní v písni „Zdalo se Ranoši" (K. 158) obsahuje v prvých dvou taktech přiostření smírových tvarů tóny fis1 a cis2. V písni „Byla jedna sirá vdova" (K. 164), zůstává přiostřen smírový tvar (h1 : c2), ač jinak se vyskytuje hes1.

Přiostřováním účinu zveličil se materiál tónový na chromá-t i c k ý, a hlavně z něho čerpá lidová píseň na Moravě.

Jaksi neurčitě, nerozhodně, unyle, otevřeně působí obraty melodické, které na protivě přiostření, abych tak řekl, na otupení formy smí rove se zakládají.

Poslechněme si konec písně „Sedělo děvča" (K. 19):

Zdali nás nepřekvapí předposlední tón d1? Jak řízněji by vyznělo místo toho dis'? Podobně jest tomu u písní Kytice č. 25, 71, 133 a, a velkém množství písní ze sbírky Sušilovy i Bartošovy. Ze sbírky Sušilovy na př. č. 28, 44, 143, 146 b, 195, 228 atd., 305 atd.

Možno s určitostí pokládati tento obrat melodický za vážný příznak moravské lidové písně.

Vnáší osadě „chodili s Dorotou" naposled asi před osmi nebo devíti lety. Byli to tři cizí výrostkové, z nichž jeden, nejpěkněji přistrojený, představoval krále, druhý s dřevěnou šavlí kata a třetí za ženskou převlečený sv. Dorotu. Tato měla na sobě bílé šaty a na hlavě papírovou korunu, z pod které jí až s temene splývala plachta rovněž bílá, aby prý byla jako bezhlavá, až jí kat hlavu „setne". Přišedše do stavení a pozdravivše postavili se do prostřed světnice a začali zpívati. Sbor: Byla svatá Dorota nábožného života; šla jednou přes králův dvůr, potkal ji tam sám pan grůl. *) — Král: Chceš, Dorotko, chceš má být? Já si te chci oblíbit. — Dorota: A já nechci žádného, jenom Ježíška mého. — Sbor: Král se na ni rozhněval, do vězení vsadit dal, do vězení vsadit dal, sám do boje se vydal. Sedm roků bojuje, osmý rok domů jede, na Dorotku vzpomene, je-li živa nebo ne. — Král: Chceš, Dorotko, chceš má být? Já si tě chci oblíbit. — Dorota: A já nechci žádného, já