stela) vyšívaná, s širokými rukávy. Starobylost takové formy už i z toho vysvítá, že se podobá ženskému oplecku. Ko šel'a taková je bez krágla (Púchovská dol. v Trenčanské), při krku zavázaná š n o r k a m i (Sobotiště, Nitra), pan tlíkami (Modra v Prešporské). Nověji nosí se košile dlouhé „do kolen" „za gatě", s g o'l i e r o m (:= límcem), též gorielom (Černová, Liptov), a na něm šatkou (Liptov) anebo h. alstuchem (Hont). Z názvů těcb-jediné slovo k o šel'a zasluhuje bedlivějšího povšimnutí. Obyčejně se myslí, že k osul ja vzniklo „Uáskoslovnou obměnou" ze středo-latinského c a s u 1 a. Viz Zíbrt, Dějiny kroje I. 21. Ale tato etymologie je málo pravdě podobná, a Miklosich, Et. Wort. 134, se jí též více nedrží. Spíše zdá se, že by k o š u 1 j a, košelja byl domácí slovanský název nějakého oděvu a že slovo souvisí s košem. Dosud v některých slovanských řečech, jako na př. v ruštině, košela, ko-šulja znamená koš, jakýs kožich a košili. Co se pak významu týče, zajisté „koš" není „košile" vzdálenější, než domnělá ncasalaK, je» znamená původně „malou chýži" : cäsula, dimin. od casa z= Hütte.

Jelikož rukávy na košilích bývaly široké a volné, nosívaly se kdysi a nosí se částečně dosud, obzvláště v zimě, zápastky (Zvolen, Tekov), zápeske (Zelenovo, Novohrad), na další cesty i r u k a-vice (Zvolen), obé doma nejvíce z vlny pletené či drugané (Selce). Slovo d r u g a (= kolík na kroucení vlny, Bartoš, Dialekt. 208) je na moravském a uherském Slovensku rozšířeno, ale jihoslovanskéh» původu: srbsky d r u g a, což podle slovníku Vukova též znamená „dřevce, jako velké vřeteno, na něž se napředená niť navíjí". Z toho-by se mohlo uzavírati, že d r u g a f naučili se Slováci od Srbů anebo Chorvatů.

Od Jihoslovanů, tak podle názvu se zdá, přišly i gatě (gati, gaty, a všechny tvary též s ti). Nosí se v létě, do práce, a bývaji-obyčejně široké, ve dvě půly, sahajíce jen něco níže kolen, při spodku, střapcemi, vyplus kaným plátnem, okrášlené. Československá forma slova by byla háce: a skutečně se v Gemeri (Pila u Tisovce) horný kraj, do kterého se šnúrka vlhahuje, nazývá ha ční k. Srovnej staročeský hacník, Zíbrt, Dějiny kroje I. 289, 290.

Úzké, k tělu přiléhající nohavice, jež tvoří část oděvu povýtce zimního, zhotovují se ze surového, valaského sukna čili postavu, a proto te prostě též valaskými zovou. černé šnoro-vané (š norou, šnorkami, šnur o vačkou, port kam i-ozdobené) nohavice jmenují uherskými. Jména tato tuším jasně ukazují, odkud tyto útvary původ vzaly. V Gemeru, též ve Zvolenské-a snad i jinde, říkají nohavicím kološně nebo c h o 1 o š n ě, ve Spiši hološně. Slova toho vysvětliti neumím. V Černové (v Liptově) nohavice v létě zaměňují tenkými, z domácího plátna shotovenými p u 1 i g e r m i, leč jen mladší. V Slovníku Kottově nacházím p u 1 i-' d e r y, s vysvětlením, že jsou to plun dry = Plunderhose. Takové: