neplatí, ale tenata klovu dováží." Z obce Štolmíře vozili (r. 1575) „žernovy aneb kameny mlejnské" do Poděbrad, a mimo to „jeden kus bořicí střelby ětyímedcíttr.a koňmi" až ua pomezí království Českého měli voziti. Ve Vele ni cích dvůr manský měl povinnost, „když se rjbník Bláto loviti má a hejtman nařídí, by při lovení dohlížel," za to držitel došel některých výhod, „ale myslivost pro panství vyhrazena" (r. 1546). Ze vsi Kluku „jabloně a babří vozí (r. 1553) ke mlejnu poděbradskému." V čině v si byli povinni „na lov a hony choditi," což bylo i v jiných obcích povinností zpravidla baráčníkův. : „Sousedé Písečtí dle Urburu jsou povinni z kusu Labe odváděti ročně hodných rakův 12kop," a podobně „z gruntu jednoho v Pí sko vy " Lli o tě" dávali 6 kop (Ur. 1748). Některé z posléze uvedených rob v XVIII. věku již se v Urburu nevedou. Ostatně za zvláštních případů dovolovali si úřadové poddaným robotu ukládati. Tak, kd>ž r. 1746 císař František I. u vsi Křečkova na velkém rybníce „ptačí honbu aneb střelbu" konal a při tom drahocennou pikslu ztratil, byl „rybník ... spuštěn, a robota pěší i podruzi z celého panství nařízena;" ale vše marně tehdy, až teprve v den sv. Marka 1792 děvečka při pletí : pikslu našla. I poslali pikslu císaři Františku II., jenž dívčici „30 dukátů in specie vydati poručil, které ona dostávši 5 zl. toliko -si vzala, a 130 zl. v kase ležet nechala," jak nám zaznamenal F. J. Vavák, k jehož písni se vracíme.