mnoho tvarů, hlavně prvky, jemu pochopitelné a jasné. (Proto ozdoby ovocné, květové a vše s přírodou více souvislé.) Věc sledovati lze na oděvu i obuvi, na pracích hrnčířských, kovářských, kolářských, tesařských a jiných a jiných. Nešel tedy náš lid za všonii výstřelky módy,-která zvláště v Čechách, jakož také i na Moravě a blezsku každé chvíle se měnila a tu po Španělsku, tu po vlašsku, po němečku, po polsku si vedla, nýbrž jen za kmenem rozličných novot.

Velikými převraty politickými a neméně i náboženskými, otřásajícími na počátku století XVII. naší vlastí tik hrůzyplně, vražen byl veliký klín mezi lid a mezi šlechtu, příchozí z větší části z nejrůznějších končin Evropy. Klín ten zveličován a rozšířen byl po válce třicetileté ještě i výměriou obyvatelstva městského, němčinou a cizotou čím dále tím více nasakujícího.

Lid jsa osamocen a utiskován, uzavřel se ani nevěda od světa či od ostatních tříd a uchovával si od generace ku generaci svou zděděnou vzdělanost starší. Přispívali mu v té době tu a tam jediné duchovní správcové a kantoři, staří učitelé, písmáci. Tu sepsal si lid své kancionály a své modlitby, tu vytříbil si své formy na výšivkách, tu upravil si nový střih šatu, ale hleděl při tom jen z dálky na vrchnost a město, totiž na tvary a směry tam se objevující — a tak povstal pak znenáhla sloh lidový samostatný, u nás ovšem méně, na Moravě vyjádřenější, který přirozeně se vyrovnává a ztrácí, když mizejí příčiny jeho původu. U nás zmizel dříve, na Moravě teprve nyní, a tam také nejlépe možno ještě zastihnouti nedůvěřivost a uzavřenost prostého lidu, která tomu překážela, proti městu i třídám jemu cizím i znenáhlý přechod k vědomí, že lid má právo se čítati za stejnoprávné členy celého svobodného národa. Že želíme tak mnohé odložené rázovitosti, vyvolané zmíněnou příčinou, každý nám rád uvěří, tím spíše, že nynější doba nedává za to lidu nic, než řadu světo-běžných forem, jež jsou též' údělem ostatních tříd doby moderní a ochudí duši. všech o mnohou samostatnou stránku rázovitého a jako křišťál čistého citu.

Tak a jinak ještě uvažoval jsem, když seřadil jsem si několik „rouch" jihočeských, abych i na nich ukázal v krátkém, ale dozajista charakteristickém postupu změny vkusu i u lidu jihočeského, který jinak v cechách téměř nejlépe se v rázu svém až na dnešní dny zachoval. Eouchy ty jsou ze sbírek Selské české síně Musea království, českého a tvoří tu s některými jinými význačnými jihočeskými kusy vzácnou sbírku jihočeského lidového umění.

Roucha či šata je přibližně na 50 až 80 cm. široký a na 120 cm. dlouhý pruh plátna, kterým ovíjela se očepená hlava jihočeských selských nevěst po svatbě. Ozdoba její rozvedena je při jedné úzké straně ob roh, kterýžto při ovinutí hlavy vzadu pravidelně rozložen byl, čímž také ornament k platnosti přišel. Uvažuje o podstatě této části krojové přišel jsem k přesvědčení, že jedná se tu opět