Předchozí 0500 Následující
str. 446

(1.—4) zrychlovanými kroky v před, vykročivše levou nohou, a hukají „hu, hu ..." (vlak se rozjíždí). Tanečnice se (5.-38.) okamžitě postaví čelmo (tváří v tvář) proti svému tanečníkovi. Obyčejně se držíce, tančí všichni živě kvapík do kola, napodobujíce jízdu rozjetého vlaku. Hudebník oznámí písknutím blížící se stanici. Dvojice (39.—46.) dle zdržované hudby tančí, až stanou. Tanec znova.

Naposledy zvolá se jako stanice osada, v níž se tančí, a řekne se. „až do rána!" Tanec ukončí se bez zastávky kvapíkem živcho tempa.

(Pokračování.)

Chodský dřevorubec a jeho práce.

Na vysvětlenou fotografických vyobrazení

napsal Jan Fr. Hruška.

Na přání redakce č. Lidu, jež chce obrázky naše, které byly původně názorným dokladem obšírné studie o dřevorubcích v letošnim Světozoru, uchovati národopisu v listě odborném, odhodlávám se provoditi tyto obrázky několika stručnými poznámkami.

Obrázky samy na první pohled, tuším, mluví, že povstaly mezi lidem, jenž je živ na ruce, živ těžko, ale živ poctivě a — co už dnes málokde bývá — spokojeně. Jaký je to lid, jakého těla i ducha?

Dřevorubec chodský jest těla kostnatého, často velikého a vždy neobyčejně snědého a silného. Jeho krok i pohyby ruky jsou volné, spíše zdlouhavé a hranaté, ale pevné, pádné. A v silném těle silný duch! Silný v práci, silný v strádání, silný v každé trampotě. Ěeč a jednání dřevorubcovo jsou nestrojené, nehledané, pro první dojem až drsné, ale přímé a srdečné. Nerad ukřivdí, ale také křivdy nestrpí; v hněvu jest tvrdý a nepodajný, proti násilí odvážlivý, až „nevážný". Ničeho není lačen a nic nezávidí, leda v krutý čas zahálky druhovi — práci. V pilné práci je veselý a živý, v zahálce nedůtklivý a mrzutý, v přílišném dření strnulý a málomluvný, ale stále vytrvalý a nepodajný a vždy upřímně zbožný. Sám chudák, nepustí chudáka s prázdnem, ani cizinee bez přístřeší; a rozjímá dlouho, je-li, kdo se po něm pomoci dožaduje, hoden či ne-hoden. Při stole jest dřevař pořadovný, v oděvu skromný, v živobytí celém jednoduchý a šetrný.

Žena dřevorubcova jest pravá jeho „pomocnice, podobná jemu". Jsouc s mužem ruku y ruce nejen v těžké práci za krušným, těžkým výdělkem, nýbrž i majíc nad to ve starostech o rodinu, o domácnost svůj zvláštní vlastní díl v dobývání vezdejšího chleba, má žena dřevorubcova dosti příčiny a příležitosti k témuž tužení těla i ducha, k témuž prostému živobytí, k téže soucitnosti pro trpící a strádající, k téže tvrdosti proti křivdě a násilí, k téže živosti u veselí; při tom všem nepřestává ovšem býti vůči svému muži ženou, ale vůči jiným ženám, mnohým ženám jest pravým mužem.


Předchozí   Následující