str. 83
Šeho lidu slují „klíny hromové" nebo „kameny hromové". Pokaždé, když hrom udeří, sjede prý s bleskem tento klín a zaryje se do země. Kdo jej najde, velké má štěstí, neboť takový hromový klín má velikou moc. Jím zažehnává se požár, v obci vzniklý, nesmí však vzíti se do ruky holé, nýbrž do lněného plátna. Když se jím oheň zažehná, hned prý přestane se šířiti. Někde zažehnávají se jím též „úbytě" a dětem „božec" čili psotník a jinde škrabou z něho prášek a tím práškem zasypávají šestinedělky, které prý brzy se pozdraví. Obyčejně mívají tyto kameny nebo klíny stařenky, které jich za žádnou cenu.nedají. J. K. Hraše.
* Zaželmávání vsí a Mech. (Z Protivínska.) „Když sem šel "přes to Komárovo Potočí, byli tam tři škaredí vlci. Jednomu říkali Simku Kliniku. A co ty, Simku Klimku, tu děláš, že ty našeho (naši) — nenecháš? Sududubí, sududubí, sududubí, ať našeho (naši) — vši ani blechy ne-hubí!" — Stařec, kterého jsem viděl a slyšel tak zažehnávati, nevěděl, kde jest Komárovo Potočí, ani co znamenají slova „Sududubí", než jen prý, že se tak povídá. Zažehnávání to zapsal jsem si r. 1885.
J. T.
* Moravští Chorváté 0 Nové Preravy u Mikulova. O Chorvá-tech na Moravě viz literaturu v č. Lidu VI. č. 6. Tuto stať čerpáme z článku prof. J. Klvaně, Světozor 1895 str. 72. Jsou usedlí ve třech dědinách uprostřed německé krajiny u Mikulova, ve Frlešdorfě (Tröllers-dorf), Gutjeldě (Guttenfeld) a Nové Preravě (Neu Prerau). Kroj Ohor-vatů moravských jest příbuzný kroji na moravském Podluží (na Břeclavsku), ba vlastně jeho starším a zachovalejším bratrem. Červené „láče" (nohavice u mužských, a námořnické, pěkně vyšité „kuolariny", t. j. obojky žen, jsou tu zcela tytéž jako na Břeclavsku. Eovněž i „oplete" (rukávce) a „facna" (šátky) a celý ostatní úbor děvčat jsou podobny pod-lužáckým. Mužové ženatí mají jenom malé odchylky, a to „láče" modré, modře šňůrované, „mentye" (kabáty na způsob slovenských mentýků nebo valašských župic), rovněž modré a kožichy bílé, dlouhé. „Bělače" (haleny) skorém již neuvidíš. Také starodávné „škopie" (čepce) žen již jen po truhlách babiček se povalují.
* Sýpky. „Bude sýpka — sýpka! Kde ? Dnes u kováře, za týden u s 1 o u h y, za dvě neděle u voláka." Tak těší se soused se souse-
, dem na Bechyňsku na obecní hostiny, které každého roku povinni jsou vystrojiti sousedům t. j. sedlákům ve vsi obecní zřízenci: kovář, pa-stuclia čili „slouha" a volák. Vedle pastuchy, jenž pase celé dědině dobytek vepřový, brav i někdy skot, bývá v některé obci ustanoven ještě druhý pastýř, a to pro dobytek jalový. Odtud jméno jeho, že původně volal na vsi, aby hospodyně vyháněly dobytek — jalový: telata, jalůvky a býčky. Později jal se volák na místě volání práskati dlouhou žilou, dvakráte, třikráte — i vícekráte, než zaprásknul, kolem sebe jí zatočiv. „Volák práská — vyhánějte —" volali ve statku a kdo byl po ruce, běžel do chléva, aby vyhnal drobný dobytek. Těmto třem sluhům obecním: kováři, slouhovi a volákovi, dávali, čili „sypali" sedláci —
