Po zpěvu vchází jedna z dívek do světnice, podá pánu věnec a říká při tom: „Vzácný pane" nebo „milostpane" a pod., „neseme vám věnec, posílá vám jej sv. Vavřinec, abyste věděl, že je žní konec."

Paní podá kytici totéž říkajíc. Jiným členům rodiny také podá kytice, každému zvláště předříkávajíc: „Jako ten věnec je zelený, tak oni jsou, pane maistr (učiteli, student), mládenec poctivý", nebo dámě „jako ta kytka je zelená, tak oni jsou, slečinko, panna poctivá". U nižších úředníků (hospodářských a lesních) podávají se vůbec jen kytice.

Rozumí se, že nikdo nesmí opomenouti slušným dárkem peněžitým odměniti se za práci, kterou žnečky měly s kyticí nebo s věncem. Z „výtěžku" tohoto musí pak samy zaplatiti hudebníkům. Dostanou-li nějaký nápoj, obyčejně pivo, zapějí ještě jako nádavkem:

Když vše skončeno, odebere se veselý průvod do hostince, kde se u veselém reji prodlí do rána.

Krojové rytinky v časopisu Erinnerungen jsou vesměs bez šifry; museli bychom se jen dohadovat dle rázu jejich, že originály z ruky Mánesovy pocházejí, kdyby nebylo četných studií jeho, s nimiž se na rytinách oněch shledáváme. Jednou jest arci v textu přímo učiněna zmínka o umělci; to v textu z péra Ohérálova (r. 1857, I. polol., str. 82), k němuž je připojena rytinka starého Hanáka v kožiše. „Pražský umělec