a románským básním a kronikám rytířským. Sleduje pak názor Malochův o pověsti Bruncvíkově, jakožto resultátu rozmanitých živlů z českých národních zkazek i z cizích. Oceňuje potom dohad Fcjfalíkův, jenž ze souvislosti kroniky o Štilfrýdovi, otci Bruncvíkovu, a kroniky o Bruncvikovi (jsou spojovány v rukopisech i v tiscích) vyvozuje, že obě kroniky jsou dílem téhož spisovatele. Fejfalík hledal v německé literatuře originál staročeských těchto kronik a soudil, že to byla báseň německá, nedochována, příbuzná se známou básní německou o Reinfridovi z Brunšviku. Tento předpokládaný pramen mohl vyprávěti o činech Štilfrýda Brunšvického, z čehož český upravovatel sestrojil si reky dva, Štilfrýda a Bruncvíka, roztřídiv dějstvo domnělého pramene na dvě kroniky. Sozo-novič uznává důvtipnost tohoto dohadu Fejfalikova, ale nápadná je ne-souvislost děje v obou kronikách, při čemž český spisovatel nebo přepi-sovač sám sestrojuje jakýsi cykl pověstí, zmiňuje se o příbuznosti obou bobatýrů. Není divu, že Můrko skoro by pokládal obě kroniky za plody dvou rozličných autorů.

Domnělá souvislost první poloviny německé básně o Reinfridovi z Brunšviku s českou pověstí o Štilfrýdovi, jak dohaduje Fejfalík, není dosti dokázána. V jejich obsahu není nic společného. V první části oné básně německé zpracováno je známé thema středověké, jak rek zápasí o nevěstu. V Štilfrýdovi dostává se odměny rekovi za vítězství nad dvanácti protivníky. O nabytí nevěsty, jak líčí první část německé básně. není v kronice o Štilfrýdovi řeči. český Štilfrýd nemá nic společného s německou básní.

Pokud se týče druhé části Reinfrida, o jejím obsahu přesně nevíme, ale podle všeho se zdá, že skutečně připomínala v hlavních rysech českou pověst o Bruncvikovi. Avšak i tato část podle úsudku prof. Sozonoviče nebyla pramenem při sestavení kroniky o Bruncvikovi. Báseň ona německá, nebyla tak rozšířena, vždyť se zachovala toliko v jediném, a to ještě neúplném rukopise. Za to mohl míti český upravovatel tutéž zkazku v zakončené formě, úplnou, v prose i v básni o lvu (srv. pověst o Bruncvikovi) na štítě rytířském nebo na náměstí v podobě sochy, postavené v Brunšviku. K takovýmto zpracováním téhož thematu patří skladba minnesiugra Wissenhere z XIV. stol., jež nazývá bohatýra „den edlen hern von Bruonczwigk", a patří belgická prostonárodní kniha, která ho nazývá „hertog van Bronswyk" (víz str. 411—416). Podobná redakce dostala se do rukou českého upravovatele, z ní mohl čerpati název „Bruncvík", i těžiti z pověsti, družící se k jeho jménu, při sestavení kroniky, při níž šlo o objasnění původu znaku království českého. Cizí redakci český upravovatel přizpůsobil v národní pověst českou, při čemž v osnovu základní poplétal dodatky a méně významné episody z pověstí a knih jiných.