Aby se nebožtík nenavrátil, musíme, když ho z domu vynesou, konev vody za ním vyliti, dvéře u domu zamknouti aneb mrtvého za palec u nohy vzíti. Udělají-li se na všech dveřích tři kříže, nemůže mrtvý do domu. — Kdyby mrtvý přijíti chtěl nebo mohl, nic by na to znamení nedbal.

Zůstane-li tvář manžela neb manželky po smrti měkká, přijde brzy pro někoho z přátelstva. — Bude-li moci.

Kdo první lopatu země do hrobu hoditi může, k tomu nemá mrtvý žádné moci. — Jako ? onomu, kdo poslední hrudu vrhne.

Sadí-li se hrob, následuje brzy nebožtíka někdo z přátelstva. — Tu by se mohl pověrečník do Církvice (kde byl spisovatel J. Javornický farářem.) podívati, kde se každý hrob ssadí, ale přátelství, jak věří, neubývá.

Mrtvému položí se šat na tvář a pod bradu hruda, neb kdyby se mu dostal rubáš do úst, který by pomalu pozřel, brzy by celé přátelstvo vymřelo. — Pověrečník má za to, že nebožtíci po smrti ještě jedí. Nechme ho při tom.

Leží-li mrtvý na levé straně, nemá pokoje; proto musí se tak položiti, aby ? pravé straně nachýlen byl, kdyby se snad v truhle obrátiti chtěl. — Jen ty, pověrečníku, dej mrtvým pokoj. Nevíš-li, že strom zůstane ležeti, na kterou stranu padne?

Nechtějí-H se přátelé po nebožtíkovi trápiti, musejí mu kousek zeleného drnu na prsa položiti. — Ba raději, co možného, na něj zapome-menouti.

Do hrobu musí se nebožtíkovi to dáti, co mu nejmilejšího bylo. — Právě pohanský obyčej.

Dejte mrtvému do hrobu hřeben, kterým se česal; neb bude-li se ním kdo česati, sejdou mu vlasy jako nebožtíkovi. — Víš-li, pověrečníče, jak brzy nebožtíkovi vlasy sejdou?

Nemocný má si plátěným nepotřebovaným klocem tvář a ruce natříti a pozadu do hrobu vhoditi, tak s ním pochová nemoc. — To jest, kloc bude v hrobě a nemoc v těle.

Kdo mrtvou rukou bradavice natře, zajdou mu. — Když mimo to patřících prostředků užívati bude.

Když se ochlastovi dá kořalka, která byla cezena skrz kloc z nebožtíka, nebude jí víc píti. —¦ Bude-li si to oškliviti.

Kdo má pihy a tím klocem se myje, kterým byl umyt mrtvý, ztratí je — svým časem.

Kdo má růži, má ji dát zažehnati, kloc z mrtvého na tvář pověsiti,

— a čekati, zdali od toho pomine.

Když z vykopané umrlčí truhly kus dřeva do zelí vstrčíme, nedají se do něho housenky. — To jest, nedají se do toho dřeva housenky, nýbrž do zelí.

Kdo hřebíkem z umrlčí truhly v zubech dloubá, zajde bolení zubů-

— Jako od jiného šťárátka.