30. Jsou tam lidé všech stavů, páni a měšťané, nesou tam děti podívat se na výstrahu.

31. Pro hříšný tanec si toho trestu zasloužili, poněvadž nectili rodiče, hověli své libovůli.

32. Proto, milé děti, dobře žijte, moji drazí, ctěte otce, važte si matky.

33. Pak Vám Bůh požehná, dá v životě štěstí, udělí zdar a po smrti dá nebeské království. Amen.

Děkujíce Dru. L. Katonovi v Pešti, známému již z referátů Českého Lidu čtenářstvu českému, za vzácný a nanejvýš zajímavý příspěvek, prosíme, kdo snad ví o českém nebo slovenském originálu této pověsti, za laskavé zprávy.

Zatím podepsaný upozorňuje na záznam slovenské pověsti od J. L. Holubybo a přidává ostatní pověsti středověké o podobném trestu bujných tanečníků, odkazuje na podrobnosti, jež ve své knize >Jak se kdy v Čechách tancovalo« 1895, str. 9—10 uvedl.

Pozornosti právě zasluhuje, srovnáme-li texty maďarské pověsti o události v Čechách a slovenské, že se jeví shoda, místy příliš nápadná. Neměla snad knížka maďarská vliv na Slovensku, anebo naopak?

Holuby vypravuje: Všeobecně se rozpráví, že tohoto (1892) roku v den Zvěstování Panně Marii (25. března) v jedné vesnici u Bánovec v Trenčanské stolici, v jednom domě večer při hudbě tancovala mládež. Když nejvíce tancovali, vkročila do jizby bílá žena a tázala se muzikantů: »Hráte?« — >Hráme,« odpověděli, a ona na to: »No — len hrajte!« A obrátivši se ? tancujícím, řekla: »Tancujete?« — »Tancujeme,« odpověděli vesele. »No, len tancujte!« odpověděla žena a ztratila se. A muzikanti hráli dále a nemohli přestat hráti, a tancující tancovali a nemohli přestat tancovati, tak že si již nohy až výše článků sedrali, maz (omítka) v jizbě od ustavičného dupání poopadal, svíce hoří a nedohořívá, jizba jest celá začazená; a tak hráli a tancovali, až do smrti dohráli a dotancovali.

Podobné pověsti již zná středověk. Jsou to pověsti výstražné proti tanečníkům, kteří o vánocích tancovali. Vypravuje anglický historik Malmes-bury (žil kolem r. 1140), kterak prý r. 1021 o vánocích 16 opilých sedlákův a 3 ženy tancovali na hřbitově kláštera Kölbigku a tančíce rušili křikem a jásotem kněze Ruperta při mši a nechtěli poslechnouti. Kněz v posvátném zápalu zvolal: »Eh, tancujte tedy celý rok!« Řekl a stalo se. Tancovali ve dne v noci, nemohouce se zastaviti, až arcibiskup z Kolína odvolal kletbu. Ženy prý hned klesly mrtvé a tanečníci třásli se po celý věk a nikdy v životě již se nerozveselili.*)

Podobně líčí zakletí tanečníků opovážlivých rukopisná kronika, ulo-