Přítomní osadníci neměli také mnoho chuti se mnou k rychtáři jíti, obávajíce so bouře, ale přece poslechli a šli.

Přišed k rychtáři, řekl jsem shromážděným, aby můj příchod ve zlé si nevykládali a také nezneuznávali; nepřicházím jako komisař a soudce, ale jako sousední farář, jejž znají a jehož chrám Páně jako poutnické místo často navštěvují, který z lásky k nim a nařízení nejdůstojnějšího biskupa sem přichází, aby uvolněný svazek důvěry a lásky mezi nimi a jejich farářem obnovu a upevnil; těmito srdečnými slovy chtěl jsem pobouřenou mysl shromážděných ukonejšiti.

Však nadarmo: rota divokých kanibalů nemůže z u-řivěji mluviti a jednati, jak tito lidé mluvili a jednali! Když pak jeden soused promluvil několik slov ve prospěch faráře, byl hrozným křikem „Vyhoďte ho!" v řeči přerušen, za krk popaden a ze dveří vyhozen! Když jsem viděl, že všecko mé" namáhání marné jest, hluboce dojat opustil jsem dům rychtářův.

Na cestě pravili mi sousedé: „Tak jste se, pane faráři, přesvědčil, co to je za lid, a viděl jste, jak nebezpečno jest s takovými zuřivci mluviti."

Roku 1851 dne 8. ledna podali tito nespokojenci žádost místodržitelství, aby se jich ujalo, prosby jejich vyslyšelo a faráře přeložilo.

Roku 1851 dne 28. srpna posílá biskup představeným obce Olešnické, Haratické a Stanovské pastýřský list, z něhož vyjímám: „Není žádné příčiny, pro niž by p. farář zasluhoval tak velikého trestu, žeby měl býti se svého pastýřského úřadu svržen. Dopustil bych se těžkého hříchu, kdybych na žádost některých lidí vynesl nespravedlivý soud n a pastýře tak horlivého a úřad svůj věrně zastávajícího."

Vikář dal lid do Olešnice svolati a přečetl mu pastýřský list; při čtení strhla se hrozná bouře, někteří vyhrožovali, že se sami hued o přeložení faráře postarají. — Když pak opět žalovali, nezbylo faráři nic jiného, než že se musel poděkovati a na jinou faru odejíti.

Hejtmanství Semilské, dávajíc o tom vikáři zprávu, praví: „Nynější rozbroje v Olešnici jsou ovocem nepokojných dob r. 1848 a 49, v nichž mnozí svedeni byli bezúzdným tiskem a nesvědomitými emisary, kteří rozuměli svobodou jen nevázanost a bezzákonitost. Osvojovali si práva, která jim nepatřila, a všech povinností hleděli se jen sprostiti, jedním slovem: chtěli všechno vzhůru nohama postavit! Duchovní a světské osoby, které se jejich řádění rozhodně v cestu postavily, považovaly za své nepřátely, pronásledovali je a zničiti je usilovali; takový nezaviněný osud potkal také Olešnického pana faráře!"

Ve „šk. zprávě", zaslané bisk. konsistoři r. 1849, praví věhlasný vikář Marek: „Všeobecná závrať po svobodě spůsobila u mnohých lidí, že považovali školy za robotárny, děti do nich neposílali a učitelům sobotáles nedávali; tím se stalo, že mnozí učitelové školství zanechali a jiným spůsobem k živobytí si pomáhali. Jest již svrchovaný čas, aby ve školství důkladná reforma se provedla."