V půjčovně knih v moravské dědině.

Syn rolníkův (251etý): A jéj! Od Třebízskýho mě pučíte? Tento velebníček neměl umřít. Od něho može číst pořád a zas a zas opakovat. Já ani to nemôžu vyzpytovat, co to byl za člověka, to mosel byt anděl. Dyž od něho čtete, je člověkovi jaksik, jak bych to řekl, no tak měkko u srdca. Toto »Vojna a mír« se mě taky tuze líbilo. V prvním díli se ten děj rozvinuje a potom je to kam dál pěknější.

Chałupnik (301etý): Já dyž čtu, taky dycky o tem spisovateli roz-važuju, co byl zač, to z každej knihy ty jeho myšlenky na vlas uhodnete. Nekeří lidi čtú jaksi na piano, nic z teho, žádnej prospěch.

Ghalupnice (501elá): Púčijú mě taky nejakú tu knížku, ale pěknú. Já nerada čtu nejaký ty baligy (pohádky), já nejrači tak něco, z čeho si možu vzít příklad. Aji naše děti všecky čtú, a tata kór. Jak máme trochu po práci, už je v tem, a vyseděl by vám tak až do rána.

201otý: Majú snáď knížku »Čím, srdce, čím jsi zhřešilo«? Ta se bude šikovat pro rně, moje srdce taky zhřešilo, šak vijú.

181etý: Mě pučte »Libušu«. Z »Libuše« je to všecko pěkný. Ten »Hřích«, hm to je divný (titul) »Hřích«, to ste mohli dat svázat s tým »Její mladší bratr«, to byli dvá rozdílní lidi ti doktoři, na teho v tem »Hříchu< sem se aji dopálil.

161etý: Nesu ty »dukamenty« a púčijú mě ty druhý. — Jaký druhý? — No druhú knížku, co sami složili. — Dyť jsem enom túto složila. — Ano, enom jednu? Já sem myslel, že aspoň z osn.

181etý: »Slepí, hluchoněmí a zpustlí«, to je moc. Na všeckých lidí si t! spisovateli zpomenú. Je to tuze smutný a něčemu sem ani nerozuměl. A toto »Dětství, chlapectví a jinošství« je jaksik useknutý. Nevím, co se stalo s tým, jak se to menoval, Kačo Kačov'o lebo jak.

Rolník (401etý): Já bych si přál od Třebízskýho. Našej sem se musel aji smít. My nikde nendem, moja šije a já čtu nazhlas. Najednú slze jí z očí hrnú a plakala furt. Tuze to jaksi dojímá, to jeho čtení.

151etá: Naši maminka se při těmto taky nabečeli (Linhart a Gertruda), ale strýčkovi se to nelíbilo, máte jim pučit »Dvě sta mil. pod mořem«, lebo v baloně, no tú »Maticu«. A nemáte nejakú zbytečnú knížku pro našeho Jozífka? Víte na potrhání. Sú mu dva roky a už čahá po knížce, enom knížky trhat.

301etá: Máte ešče moc těch červených knížeček? — Tož my si jich pořad budem vypúčívat, tyto (O dřevěném chlebě) se nám luze líbijú. Můj si zlomil nohu, tož má kdy číst, už týden leží.

271etý: Tútok jim taky vypučte (Klecanda, Tvrdé hlavy), tó je krásný, jak ten syn nechcel otca poslechnut, až ten se chudák oběsil, tak si ne-