7.5 míle dlouhá, prvá to dráha v Cechách a druhá na pevnině evropské vůbec, s počáteční stanicí v Lánech na Strašecku, kamž se dříví sváželo a odkud pak vozeno bylo po kolejnicích do Brusky u Prahy. Týmž směrem vedena jest nyní trať buštěhradské dráhy.

Poněvadž nenalezl jsem nikde, ani v odborném článku díla »Sto let práce«, kde popis této koňské dráhy byl uveřejněn, zajímavého detailu, jak stavěna byla a jaké množství dříví se odváželo, chci zde krátce odbočiti. Slyšel jsem od pamětníků, že byly kamenné pražce její kladeny ve směru jízdy, a ne jako nynější dřevěné na přič dráhy; na tyto připevňovány byly v témže směru i kolejnice. Jeden kůň táhl čtyři vozy, z nichž na každém naloženo bylo po čtyřech sáhách dříví. Cely »vlak«, který vyjížděl obyčejně o 4 hodině ráno z Lán, počítal 10—15 koní, tedy 40—60 vozů s nákladem 160 — 240 sáhů dříví >U koníčka« blíže Unhoště, kde byla hlavní stáj koní, vyměňováni byli koně. Vracející se prázdné vozy potkávaly a vyhýbaly se nákladu v Ruzíni a na Vejhybce, nynější to stanici buštěhradské dráhy, která odtud své pojmenování dostala. Že mohlo se dosti nakládati, vysvětlí se sklonem ku Praze. Zbytky této koňské dráhy lze dosud nalézti pod nynější tratí buštěhradské dráhy na svahu mezi Lány a Rynholcem, kde dosud stojí staniční dům s nápisem téhož jména.

Následkem značného zpracování dřeva lze si vysvětliti, že krajina lánská měla dostatek dovedných a hledaných rodin tesařských, které nyní většinou zanikly. O dovednosti jich a vynalézavosti nových motivů svědčí dodnes pěkně vyřezávané sloupky k pavlačím, jichž rozmanitost po kraji tomto jest pozoruhodná. Někteří mistři voláváni byli »na dílo« i do jiných vzdálených okresů a sám jsem několikráte v dětství svém slýchával od stařečků chlubivě vypravovati o pracích až »za vodou«, io jest na pravém břehu Vltavy. Tam dělávali krovy, vrata ke statkům a stodolám atd. Obyčejně odebrali se tam z jara a na zimu vraceli se ke svým rodinám, docházejíce na návštěvu dotnů jen občas a to jen o hlavních svátcích. To ovšem bývalo ještě v neutěšených a v ujařmených dobách roboty; proto nediv se nikdo, když za výsluhu odnášeli si z domu jen pytlík zápražky k vaření polévky, bochník chleba a ranec bramborů, co se jich unésti dalo. Vyživovali se a vařili si totiž tesaři sami.

Pruh dřevěných staveb lepenicových táhne se Velvarskem, Slánském, Novostrašeckem, Lounském a Rakovnickem do Žatecka a Chebska k hranicím zemským. Příbuzná stavení nalezl jsem také v dnešním poněmčilém Středohoří a sice u Biliny a v krajině u Ústí nad Labem; tyto se ale liší rozdělením dřevěné zevní konstrukce, jak níže uvedeno bude (viz vyobr. 13., 14, 15., 16.). Proto myslím však, nesmíme je pokládati za stavby německé neb dokonce za vzor jejich, jak to činí Julius Lippert (Das alte Mittelgebirgshaus in Böhmen und sein Bautypus 1898). Vlivem cizím se tam stavby naše původní trochu změnily. Děje se tak i v jiných krajinách, na př. jak K Rham (Globus LXXI 187.), nám přiznal, že v Korutanech a v jižním Štyrsku, které bez výjimky náležely starým Slovanům, vliv slovanského domu na německý byl patrný.