neeh, a budeä mit zas celéj.' Von to přej dlouho dal. A ti domácí viděli, že jí koláč. A tak voni se ho ptávali, de ho bere. A von nida nechtěl povědít. Ale ráno si dyeky vzal koláč na pole, už měl dycky celéj. V maštali préj měl truhličku a tam si ho dycky dál a ráno zas měl celéj. Až jednou děvečka povídala: ,De von ty koláče bere, a nechce povědít vod koho?' A podívala se do tej truhle, jesli tam má ten koláč jakéj, než vodjél na to pole. Tak vona z něj kousek ulomila, a von dyž přišel pro koláč, měl ho kousek pryč. Tak si myslel, do mu ale ulomil. Vostatek vzal sebou, ale nechal kousek dóm, a dál si ho zas do tej truhle. Ráno šél pro koláč, a už nebylo nic, už se to ztratilo. A potom, dyž přišel na pole, tak vona zas k němu přišla a povídala mu: ,Miléj brachu, už máš po koláči, už ti to nemůžu spravit, víckrát ho nebudeš mít.' Už víckrát ju neviděl, už se ztratila na dobro.

Divyženka „handlovala" děti. Byla babička 105 let živa, tatíčkova maminka. Ta vypravovala — dí Jos. Rompotková — že divyženka handlovala děii. Jak matky dó na pole s détma, dají ho do konoušky, a běží vod něj kousek si něco dělat. U Pavlovskéjho dvora musela jít jedna žena na robotu. A to dítě si sebou vzala, tu konoušku mu tam udala a pracovala. A už byli hezkéj kus vod toho. A milá divyženka přišla a svý dítě tam dala a její jí vzala. Dyž dítě řičelo, běžela k tej »houpačce«, a viděla dítě, že to není její. Tak sepjala ruce a křičela, co to tam má. Šafář se hlídá, co křičí; běžel k ní, a ptal se, co se děje. Vona křičela, aby se šél podívat, že tam nemá svý dítě. Von křičel: »To je divyženka! to je divyženka: nech toho! nech toho!« A popad hůlku a milý dítě začal mlátit v tej houpačce. A vono préj tuze břískalo, tak škaredým hlasem. Milá divyženka přiběhla, to dítě tam hodila a svý si popadla. Vona nemohla slyšet ten křik jeho a ztratila se pryč. Dyby se ho byla matka dotkla, tak už ho nevzala zpátky divyženka, už si ho musela nechat. V Javorku — dotvrzuje vypravovatelka — dyž já sem byla mladá, pamatuju, byl takovéj maličkéj, a měl jinéj vobličej, ne do těchto lidí, a to už byl starej. Říkali, že je to po divyžence nechanéj. Malinký byly divyženky. Měly préj takový krátký kabátky; takový kulatý, voblemovaný čepičky na hlavách.

Dity ženky utancovaly lidi. V Pavlovicích jeden — menoval se Dobiáš — préj šél ze mlejna, vocat z Imramova. Nes pytel na zády mouky. A — my tady říkáme »na Včelovéj hráze« — tak potkal divyženky. Bylo to v noci. Tak préj svítil krásně měsíc. Vony préj hrozně rády tancovaly. Dyž se s někým sešly, zrovna ho chytly a do tance s ním. Tak ten Dobiáš musel pytel zahodit a musel s nima tancovat do strhu. Jedna ho pustila a druhá ho chytla, a pořád s ním dokola. A dyž už préj nemoh nikam, už préj býl jako bez duše, tak préj ho nechaly. Už se svalil, už zustál ležet u pytla; a vony už byly pryč. Vony préj byly hrozný mrchy, to daly vic lidem, ať byla ženská nebo mužskej.

Divy&enTíy dó pryč z této 0emi. Zas druhá babička to vypravovala. Divyženky už vocat šly pryč z této zemi. Do ví, co se to s němá taky stalo. Přišly préj k mostnímu mlejnu; ale neviděli je lidi. Bylo tam