rnejto. Jedna se vytýčila, zjevila, a šla k tomu mejtnymu do seínice, a povídala mu: ,Pojď a dej si něco pro mejto, my už dem vocat pryč, a už tady víckrát nebudem. A dělej furt.' Tak, za starejcb časů byly takový míry. Jedna se menovala čtvrť; do věrtela dvě ty čtvrtě, to bylo už hodně. Tak jak von spěchal, tak ten věrtel popad. — Měl ho tam desi na cestě — a k tomu mejtu si ho postavil. A to přej pořádem bylo slyšet »cvak, evak«, jak do něj házely. Byly préj to ňáký peníze, měno-valy se »brumle«. Tak těch »brumlí« préj mu naházely plnéj ten věrtel, že jich muselo bejt moc. Býl to peníz měděné], kulatéj, tlustéj moc. Já ju pamatuju dobře, tu brumlu. Babička říkávala, že tu vostala jako památka po divyženkách. Tatínek ju měl v koutnici. To byla taková jarmárka. Stávalo to v koutě, říkali tomu koutnice. Bývaly v tom takový divný věci, eo už nebyly k potřebě, nebo na památku. A peníze taký, do je měl.

(S 1 vyobr.)

VBochoři r. 1901 slavili svatbu hanáckou se všemi starodávnými obřady a veselostmi. Vyobrazení na str. 37 poučuje, jak svatebčané se rozveselili, když děvčata »zavřela cestu« svatebčanům vezoucím koláč obrovský a peřiny. Trvalo to dlouho, než se podařilo vykoupiti si cestu. Obřad tento nazývá se »zálik«.

Zevrubně se o něm dočítáme u Fr. Bartoše, Moravská svatba (Knihovna Českého Lidu č. 2) v Praze 1892, str. 75. Když se průvod svatební vrací po zdavkách z kostela do domu svatebního, lidé nesvatební »zavrou jim bránu«, čemuž jinde »zálik. zálička, zatahování česly« říkají. Přes celou ulici napříč natáhnou provaz a ověší jej pestrými šátky a stuhami tak husto, že provazu neviděti. Uprostřed postaví se chasníci se šavlemi na stráž brány nebo jiné maškary; jiný chasník má láhev s vínem, z níž na zdraví připíjí a zavdává novomanželům a svatebčanům, kteří si tu bránu »stříbrnými klíči« otvírati musejí. Byla-li nevěsta z přespolní dědiny, zalikovala cestu ženichovi domácí děvčata, když vyjížděl z rodné dědmy pro nevěstu na zdavky, aby se jim vyplatil za to, že opovrhnuv domácími, v cizí dědino nevěstu si vyhledal. Když pak nevěsta s peřinami do přespolní dědiny odjížděla, zalikovali jí zase chasníci z téže příčiny. Ubíral-li se svatební průvod několika dědinami, opakoval se lakový zálik v každé dědině.