Mohu již nyní oznámiti jedno vydání českého Lucidáře, jež není v seznamu Zibrtově. Je tištěno v Hradci Králové bez udání roku. Na titulním lislě je bezvýznamná dřevorytina. Stránek je 45 obvyklého formátu (12°). Titul vydání toho zní: Lucidář, to jest vejpis světle vedoucí smysl člověka, v kterémžto co v jinších knihách obšírně jedná, jak z starého zákona tak i také z nového, též o zemi a jiném rozdělení, o nebeských planetách a jejich vlastnostech, to všecko v krátkosti v tuto knížku uvedené. Již tímto titulem hlásí se vydání toto k vydání z r. 1811, jež pořízeno u Václava Turecka v Litomyšli (u Zíbrta str. 36 čís. 4), a jehož titul zní: Lucidář, to jest světle vedoucí smysl člověka, v kterýmžto, co v jinších obšírně jedná ze starého i z nového zákona, též o zemi a rozdělení, o planetách, všecko to v krátkosti v tuto knížku uvedené. Titul vydání našeho je tedy o několik slov rozšířen.

Obsahem srovnávají se obě vydání docela. V obou nalézáme tytéž otázky a slovo za slovem stejné odpovědi, leda že na dvou místech ve vydání Hradeckém vypadlo patrně nějakým nedopatřením několik slov. Při výkladě o Krasopaní totiž vypravuje vyd. z r. 1811: Krasopaní . . . viditedlná jest při východu pod jménem Denice, při západu pod jménem Zvířetedlnice; ve vydání Kr. Hradeckém: . . . viditedlná je při východu pod jménem Zvíředínice. Pak při vypravování o zkáze Sodomy vynecháno několik slov v Hradeckém vyd. a má text poněkud spleten.

Rozdíly vůbec jsou jen formální: tak vydání z r 1811 říká místo »v šesti dnech, v sedmi dnech« — »v šestých dnech, v sedmých dnech«, ve vydání jednom čteme »vznešenou dědičnému náboženství podanost« (1811), v druhém »oddanost«; vydání jedno píše »Englická, Švédská zem, v Štejřícb, v Prejsku, Tartarské moře«, kdežto druhé »anglický, Švejdská zena, v Štajřích, v Pražsku, Tatarské moře< atd.; ve vydání z r. 1811 čte se několikrát »wejaký« rn. obyč »wějaký« — snad známka dialektická.

Pozoruhodné je, že vydání obě čtou »v Tyrolřích«, což patrně měla již i jejich předloha; z íé také mají mnoho společných nesprávností jazykových, jako na př. »jeho pak potomci patriarchové byli, kteříž pro jejich nábožnost synami Božími nazváni jsouce«. Atd. Blíže stanoviti, v jakém poměra k sobě jsou obě tato vydání, dosud nelze.

Laskavostí p. J. Vluky, spolupracovníka Č. Lidu, uveřejňujeme zdařilé vyobrazení, jak se slavily obžinky lidu slezského na výstavce v Orlové r. 1894. Vyobrazení naše znázorňuje vůz s posledním obilím a s věncem. U vozu seskupily se žnečky kolem »snopů«, totiž děvčat vystrojených „ve snop“ a vyšňořených, jejichž podivný úbor i rozmar zvyšují náladu a vtipy rozjařených ženců a žneček. Podrobný popis podal J. Vluka, Český