Výminkáři.

Aby dokonale poznán byl náš lid, třeba pilně všímati si života jeho, jaký byl v minulosti i jaký je v přítomnosti, a to i se světlými i stinnými jeho stránkami. Redakce >Českého Lidu«, jsouc od počátku věrna této zásadě, nešetří barev světlých ani temných, jak toho studium lidu dle skutečných poměrů vyžaduje.

Bolavým stínem našeho venkova zůstává dosud neblahý stav našich výminkářů, jichž hlas občas i do veřejnosti proniká. Těmto ubožákům, jak jeden z nich si trpce stěžuje, vedlo se >za dřívějších dob sice ne dobře, teď však ještě hůř«. Smutná pravda, že jeden otec vyživí spíše 10 dětí, než tyto svého otce, platí i dnes v tak pokročilém XX. století. S bolestí odvrací se člověk od výjevů, kdy vlastní dítě vystupuje proti tomu, jemuž je za vše i za svůj život vděčností povinno. Aby byl klid a pokoj ve stavení, radí jistý vtipkář, když se syn žení, zabiti tátu k svadbě a mámu k > dobré vůli<. Staří rodiče mnohdy spoléhajíce se příliš na své hodné děti, svou to krev, neudělají si žádného výminku, odevzdají jim vše a někdy dočkají se toho, že i ta suchá skýva chleba bývá jim vyčítána. Není-li dostatek dobré vůle i žádoucí shody na obou stranách, bývá výminkářům i zle, když si výminek ujednali. Umluvená smlouva všelijak se překrucuje, a i iu dochází časem k trapným výstupům.

Někde vymínil si na př. výminkář svobodný přístup na půdu. Dobře. Vystoupí tam, ale syn — nezdara mu žebřík odtáhne, neboť prý sestup s půdy si nevymínil. Jinde má dle smlouvy dostati kopu vajec. Domácí místo vajec slepicích dají mu vejce jakékoli, třeba »mravenčí«. Kdesi vymínil si stařec »seděti u společného stolu«. Místo u stolu se mu tedy ponechalo, ale k jídlu se mu ničeho nepředložilo. Jiný výminkář měl dostávati 2 sáhy dříví. Chuďas zapomněl si ve smlouvě udati, kde