přeže, stravování zdravých i nemocných jak Francouzů tak i Rusů. Na tomto místě sdělím jen paměti ústní, jak jsem je slýchával vyprávěti od svého stařečka. — Ležení vojenské Francouzi měli na rovině pod Kněžíma Horama, kde stojí dnes socha sv. Ignáce z 1819. Z panského sklepa dodávali jim vína. Na »sadkách« pod vinohrady našlo se několik stříbrných peněz, hromady kostí a různých zbraní. Špehové vypátrali, že blíží se ruské voje. Z ležení ihned vtáhli do města a usadili se v domech; do některých domů až 17. Domácí museli jim všecky pokoje vyprázdnit, vařit, obsluhovat. V jednom domě ve Vracovské ulici usadil se »vojanský pán, co měl pod opatrnosťú kasu«. Najednou, kde se vzali, tu se vzali: byli tu >naši«. Francouzi >viďa to«, hned pryč. I na kasu zapomněli. Už byli asi půl hodiny za městem >u Nového světa« — a »hybaj« zpátky pro kasu. Tak, tak že ji jeatě uchytli. Už tu byli naši. Ti za nima, stříleli po nich, ale kasu nedostali. Ve spěchu však Francouzi zanechali po domech mnoho soukenných modrých plášťů, jež potom nosili naši předkové až do roztrháni. Válka r. 1866 s Pruskem utkvěla dobře našim otcům v paměti.

Oddíl pruského vojska tábořil ve stanech na rozsáhlém náměstí, kde byly veliké zásoby kávy a potravin. Za pobytu jejich vypukla »chořela«, a ve strachu před ní utekli Prušáci sebravše, co mohli ze zásob, ale mnoho ještě zbylo; to rozebrali si lidé jako náhradu za útrapy, které činili jim Prušáci. O choleře vypravovalo se dlouho, že páni, »panáčci« (kněží) a židé sypou »cosi« do studní, aby trávili lidi, jichž prý bylo tehdy mnoho. Tak zvaní >krónvotři« chodili po domech s »lékárna«, jež lidé měli užívat. Ale mřeli; byl to jed.

Na rok 1848 pamatují se lidé velice málo i ti, kteří bojovali v poli v rušném tomto roku. Jen toho rádi vzpomínají, že mohli svobodně chodit na hon a střílet zvěř a že z robot museli se vykupovati. Do rukou mých dostaly se soukromé zápisky měšťana bzeneckého Š S., z nichž uvedeny jsou tyto zprávy: »Roku 1847 —1848 bylo velice draho. Měřica rži byla za 12 zl., ječmene za 9 zl., žito stálo 14 zl, čočka a hrách 18 zl. stříbra, turkyň 12 stř., brambory 8 stř. i více. Ores 4 zl. 30 kr., cibule 12 zl., plevy marijánkové 25 zl. a výše, semeno mrkevné 70 zl. i 100 zl., a nebylo k dostání za tu cenu! V máji přišla rýž na 20 zl., žito 27 zl., ječmen 14 zl., hrách 26 zl., čočka 26 zl. Potom přišlo obilí od krajských úřadů; měřici dostali za 14 zl. rži, žita za 16 zl. a museli se čtyři o ni rozděliti. Při tom byl veliký hlad mezi lidem. Každý den chodilo — to je málo 100 — i s dětma na »ptaní« (žebrota) lidu moc, a nebylo možná každému dát. Lidé kupovali od >minářů« prach a otruby a pekli sobě chleba. Jak bylo jen jaro, tož pařili kopřivy, trávu »všelijakú« a taky co byla pěkná otava.

Pak ale přede žňama v Slezsku padla manna, že si jedni nasbírali, až dvě měřice, až po Holešov. Při Holešově jen něco málo. To byl od Boha hrozný zázrak.

Roku 1848 byla revoluce ve Vídni 11. března. Při tom páni pozbyli roboty, desátky a platy. Potom povstala vojna se Sardinem.«