niti se z návalu prací všedních, ducha umdlévajících, jej zotaviti ušlechtilejším něčím vědeckým.

Upomínka ze dne 13ho února pohnutkou bude, popíliti sobě v práci té, aby dle možnosti v brzkém čase další 6teré archové Vašnosti došli. Račte při tom i uvážiti, že práce odevzdávaná žádá i vyhledává všechen čas a dobu, tak že i duch denními prácemi unaven, mnohokráte zvolna povznésti se nemůže, k čemu se i zmalaťnující starost a péče o budoucnost přidružuje. Do kterého hnízdečka snad !! kdežto již na světě nic stálého není.

Bohužel v Tugošti ondy městě vůbec svatém, — ačkoliv něm i některým z předku lomcoval zloboh, — málo dobrého ducha a přesného smej-šlení již za mých dnů bylo, přítomně ale zcela nikoho více, jenžby se zanášeje obíral s vědeckým. Věru před 20ti lety sice již tušil jsem ochabnutí v lidu a pohlížení jeho pohříchu po cizí pastvě, nenadav se ale tehda, že by mohlo to tak kvapně k horšímu postupovati, jak se stalo.

Na blízce jsouř ještě dva mužové : Kacerovský, starec tento dobrý, jenž již Mladoňovi mnoho přispívaje k Slovníku poskytnul, a miláček můj, žijeC co duchovní vesnický, neunaveně zbíraje a soudně poznamenávaje, čeho bádaje náhodou dopátrá, spíše v Milavéích, nyní ve Vostra-čině u Staňkova, okresu Horšova Tejna (Bischofteiniz) ; pak poněkud i Svejhle, muž mladší, též duchovní v Milavclch (okresu Domažlického), v té vesnici, kdež pastýři vytrubovati zakázáno. Jmenovaní Vašnostem o různořečí tamním důkladné zprávy zajistě poskytnou, pakli se líbí jim dopsati a je lístkem poctíti, pozdravujíce je i jménem mým. Znáteli Vašnosti orla prachenského, totiž Šimona Vránu, děkana v Mirovicích blíže zámku, Vorlík nad Vltavou, jestiť muž ryzého zlata, na slovo vzatý v literatuře i úřadě, vznešený srdcem vřelým!

S tím se Vašnostem na všem dobře se míti žádajíce, vděčíme zároveň pp. vysoce váženým Doct. Bekovi a Rybičkovi s úctou spolu danou od professorů Karlíka a Smetany, téhož v temnu nočním i na bíledni spjminka Vašnostina velice potěšila, trvajíce ve vší šetrnosti

Vč. 8. XV. Českého Lidu podává zprávu vdp. Jan Albert Vaněk o zbořeném již dřevěném kostelíku ve Lhotě Zahájské z r. 1596. Připojen tam obrázek kostelíka. Podáváme na str. 469 ještě obrázek jiný, patrně věrnější a pravděpodobnější, nežli ideální kresba v čísle 8. Znázorňuje kostel i zvonici, obě budovy dřevěné již sešlé. Pokud se týče historie kostelíka, odkazujeme ke článku vdp. J. Vaňka.