do Uher, též žádost zadat; což skutečně i učinil. By nemusel se na vlastní útraty stěhovat, žádal pouze za komissara první třídy se 600 sty, — (zde máme nyní 500) — a náhradu na cestu; mimo toho podotknul, že jen do slovenských krajin přesazen býti žádá a poněvadž má děti, kteří vyšší školy potřebují, že prosí do míst, Břetisiavi, Nitry, Trnavy aneb Šťavnice, kdyby přijít mohl. Udělal to můj muž z nespokojenosti, a nemyslil ani v skutku, že by ho tam dali; avšak ty dny přišel mu dekret, že je ustanoven za komissara I. třídy se 600 sty — provisorně — přiměřenou náhradu že dostane na cestu a místo vykázáno mu Jager. Nevzal se tedy žádný ohled na jeho žádost! Nelíbilo se to mému muži ani mně jít tam mezi ty pouhé Maďary, to daleké stěhování a krajina také nezdá se být tak zdravá jako výšše v Tatrách. Zadal tedy protest, do Jagru že nemůž jít; za jedno že není mocen maďarské řeči, a s lidmi nemohl by tedy s jich řečí vyjednávat, za druhé že má děti, kteří potřebují školy a též jen česky a něco málo německy rozumí; nemohl-li by se vzít na jeho žádost, dát ho do slovenských krajin, žádný ohled, že je přinucen poděkovat se a zůstat prozatím v Čechách. Tak ta věc nyní stojí; posud nevíme, jak to vypadne. — Prosím Vás tedy, pane, kdybyste mi tu přátelskou službu prokázal a poptal se, jaké by přece postavení ouředníka na Slovensku bylo; zdaliž tam drahé živobytí, nábytek, byty a jak to je se školami. Máme dva chlapce v Praze, jednoho v 3tí třídě v Budči, staršího v reálce české v I. roku; dvě menší jsou doma; proto přáli jsme si do Břetislavi neb těch druhých větších měst, doufajíce, že by tam reálka byla a příležitost k dalšímu jich vychování. Kdyby navadila znalost řeči maďarské, bylo by ovšem nejlépe snad v Pestu. Když byste uznal a radil nám, abychom tam šli, tedy prosím snažně, zdali by vám možno bylo, byste buď sám, buď skrze jiného dobré slovo stranu žádosti naší pronesl u referenta těch záležitostí rmnisterního raddy Kreisle, aby výrok svůj změnil. Pan Kollar, s kterým jsem se v Praze sešla, radil nám, abychom tam šli, ale on co Slovák je stranný rádce; možná, že on by se mohl někde přimluvit, ale netroufala jsem si s prosbou obtěžovat ho. Kdyby peněz na zbýt vždy bylo, snad bych se byla buď sama, buď můj muž do Vídně podívali, ale když není těch papírů. — Mnoho od vás žádám, a skoro bojím se, že rozhněvala jsem Vás; an neznáma jsouc Vám, s tolikerou žádostí Vás obtěžuju. Spoléhám se na slovo Klácelovo. Srdečný pozdrav všem Slovanům od nás! Můj muž vzkazuje svou úctu Vašnosti; prosím, byste i milou choř svou ode mne srdečně pozdravil. Doufajíc, že mne v přízni Své zachováte, zůstávám s úctou Vaše přítelkyně