v tom není a jesuité vládnou celým ústavem a jim jsou Amerling i ona zcela oddaní. Ty holky jsou samá přetvářka, sama citlivost a idealnost, samá affektace; srdce jim ustavičně pro vlast a národ hoří a zatím nahlídnete-li blíže, je to prázdnota holá! (Konec?) Přípisek slč. Zdenky Šemberové: Božena Němcová. Datum: V Praze, 1818/851.

Mnohovážený příteli! Dávno už tomu, není-li pravda, co jsem Vám nepsala? co psát! Věčné jeremiady, ustavičně přežvykovat ty hnusné věci, to mne až mrzí — a potěšitelného co psát, nemám. Ach, dobrý příteli, mnoho, příliš mnoho toho na mne doléhá, jedna rána stihá druhou. Dost se přemáhám, snažím se udržet ducha pevného, ale tělo klesá, slábne, jak to dlouho vydrží, nevím. Od smrti mého dobrého Hynka, churavím ustavičně; červ žere na ústroji mého života, proti němuž není léku. K tomu ta hrozná starost o materielní blahobyt rodiny, nepokoj, nouze, bída a všemožné trampoty, nedají se ani poněkud zotavit, neřkuli uzdravit. Poslední čas přišlo ke všemu i to, že zadrželi Němcovi všecek plat, a sice z té příčiny. Daněk, kterého snad znáte, je v Bystřici sládkem; přijel pro Němce, vybídl ho s ním ject, a čas u něho zůstat. N. vzal dovolení na 14 dní; jeli. Tam odtud ale nepředloženci vyjeli si do Sv. Mikuláše. Daněk chtěl obhlídnout si na blízku dvorec ke koupi. Neměli ale pasy. Žandarmerie je sebrala; byli zavřeni co rušští emissarové. Ovšem že se to dokázalo, že tomu není tak, ale trvalo to čtrnácte dní, co seděli. Zatím se prohledávalo u Danka i u Němce. Poslednímu konfiskovali všecky knihy, obrazy, mezi nimi Havlovu (Havlíčkovu) podobiznu a moje listy. Než v těch nenašli jiného nic, než potvrzení že jsme Slované (alespoň já), milovníci Slovanstva, často jsem si zaklela na všecko a nadala těm, co nás šidí. Nedělám si z toho nic. Ale jak už v Uhřích všecko samý nepořádek, tak i v tom; zadrželi mu plat libovolně a udali, že jel na Slovensko: zur Verbreitung panslavistiscber Tendenzen. U nich je každý Panslav, Rusophyl: kdo mluví slovanským jazykem. Jaký to konec vezme, to Bůh ví, a kdy — s tou brindou se to na každý pád prodloužilo zase. — Nejsmutnější je to, že nemáme od čeho živu býti. Dříve posílal mi 15 fl. měsíčně, nyní pranic. •— Literaturou se nemohu uživit — mám více prací — jmenovitě jednu novellu a nemohu to odbýt, jak bych si přála; neboť Pospíšil vezme, kdo mu dá zdarma práce, jinak ne. Je vůbec špatný odbyt na knihy. Ženskou práci ještě hůř, neboť veliké množství pracovnic bez práce. V některé písarně dostat místo, není zde móda — co počít tedy ? Měla jsem jít za společnici k jedné dámě zde v bláznici. Chtěla jsem jít, ačkoliv by to byl perný kus chleba, celý noci a dni být sní a mezi blázny — ale lákal mně dobrý plat, 3 fl. denně. Ona ale začala najednou příliš řádit, tak že nemohli k ní žádnou společnici dát, jen silné služky. — Přece však se musím jen po nějaké službě ohlédnout, abych mohla rodinu uživit. Kdybyste věděl o něčem ve Vídni, já bych šla i jinam, to jest, kdyby se