opravdu ještě milujete, a láska moje zdali Vám milá. Nemějte mi to za zlé, ale když se v takých přátelích zmejlí, jako mi byl Matouš, tu musí důvěra klesat. Já ho žádnými prosbami neobtěžovala, někdy když jsem si mu požalovala, stalo se to pro úlevu duševní, a ze zvyku dávného, že jsem mu všecko sdílela. — Vždyť já vím, že on není možný, že, i kdyby měl, neumí hospodařit, aby čeho uspořil. Před vánoci poslal mi po dlouhém Čase list a 9 fl. List měl tvář jako upřímnou, ale jádro nebylo. Já mu srdečně poděkovala, ačkoliv musím říci, že mi to nebylo milé, poněvadž v listu samé stesky byly, že Fišerovic o všecky přišly, že musí platit, Veruna že potřebuje, ža musí dávat hodiny a j. Od té doby jsem od něho nedostala ani řádek. — Je to lhostejnost, je to strach a opatrnost? nevím, jen tolik vím ze všeho, že to není více starý přítel. Fanny umřela, dědil 200 fl., co měla uložené; nepochlubil se ani? Však on i v jiných věcech se mění, snad se o tom dovíte z jiné strany cos bližšího. —- Pan pater Štulc odporučil mne p. Holzelovi do Olomúce, co překladatelkyni pro bibliotheku, kterou chce vydávat pro mládež a sice, jak soudím dle prvního svazečku, co mi poslal, bude tu celá řada, dle německého vzoru >Praemienbibliothek« od prof Jarische. První svazek se mi ale nelíbí, je to práce příliš zběžně spracovaná, lichá, plná nezáživné pro děti morálky. Inu budu-li už muset věrně toho se držet, nebude mne práce tuze těšit, ale co dělat, když budu mít jistý výdělek, musim to dělat, jako pan nakladatel po řemeslnicku, jen pro ten výdělek S radostí bych ale pracovala, kdyby chtěl vydávat ty knížky dle lepších, aby obsah byl užitečný, rozmanitý i v lahodné dětem řeči: aby i z přírodopisu více tam bylo, i z historie, národopisu, zkrátka všestranné; někdy bych vpletla do toho původní povídku, jichž několik pro děti mám, ostatně z výborných spisů bych překládala. Nevím ale, jak by se to p Holzelovi líbilo, neboť by mi musil dávat alespoň 8 fl. honoráře, kdežto za ty řemeslnické, bezdušné překlady ani 5 fl. nedá. To je prozatím moje naděje. Náš P . . . to je také pěkný kunt, z vlastenecké a čiré šlechetnosti vydává nyní moje báchorky; na archu mi ale utrhl 1 fl., tedy jen 5 fl., pak si strhl 30 fl. dluh za knihy, které jsem vybrala (největší příčina, že dluh ten tak narostl bylo to, že jsem knihy ty rozdávala mezi sedláky okolo Domažlic, abych jim udělala chuť k čtení). Dal mi v červenci polovic napřed, a ostatní peníze dostanu, až kdys, až budou báchorky všech 6 sv. dotištěny; 7 sv. netiskne, poněvadž má ješiě 100 exemplářů. S tou n o-vellou mám také kříž, několik těch knihkupců Němců nevydávají rádi cos českého a ty čeští, zase neradi platí. Jeden úd Matice myslel, že by ji mohla Matice vydat, ale to by byla smělá myšlenka, k takové já se neodvážím a z té strany nebude se pomáhat mladým silám, to je jisto. Celá ta novela ovšem není tak výborná. Je to tichý život venkovský (život Staročeský — přetrženo); zvyky, obyčeje, svátky i pověry lidu v okolí Náchodském. Repraesentantka tohoto staročeského života je Babička, v tiché domácnosti, vkole