se o náladě, jakou vzbudily procítěné vždy kresby Alšovy. Stavíme proto Alšův Špalíček mezi první illustrační publikace české za poslední dobu vůbec a přimlouváme se, pokud jen smíme, aby všecky české kruhy čtenářstva věnovaly Alšovu Špalíčku zaslouženou pozornost hojným účastenstvím při koupí knihy tak pěkné, obsahem i výpravou, zdokonalené pak zvláště slovným doprovodem prof. K. B. Mádla.

Spisovatel kterýkoli píše někdy o látce s plným přesvědčením a s nadšením, ale na konec snad ani sám není spokojen s tím. Jindy látka sama uchvátí rázem a přiléhá projev napsaný těsně ku předmětu, jako ze slupky vyloupne se jádro ... Čtoucí jen dychtivě čte a dočítá, s uspokojením, se souhlasem. Tak se děje tomu, kdo čte přesvědčivý, věcný úvod a výklad Mádlův, kterým velice vhodně a po stránce umělecké i po stránce národní načrtal obraz tvořivosti miláčka obecenstva českého, mistra Mikuláše Alše, vznik tohoto podařeného Špalíčku, vtipně tak pojmenovaného podle »špalíčků«, písní našívaných na kus plátna:

Mikuláš Aleš převádí národní písně v grafické obrázky od svých nejprvnějších let uměleckých a roku nemine, aby jich aspoň několik ne-načrtal. Všechny bez výjimky nesou v sobě dva významné rysy Alšova umění: mají v nejvyšší míře ráz intimnosti a jsou pozoruhodnými a v nejčastějších případech šťastnými improvisacemi jeho ducha a ruky. M. Aleš neměl snad ve svém životě chvilky, kdy by byl kreslil či maloval jen z té příčiny, poněvadž se tomu jako životnímu zaměstnání byl naučil. Nikdy se nesháněl, co by měl kresliti, protože se vždycky mohl spolehnouti a stále se může spoléhati na neochabující a nevyčerpatelnou intuici vnitřního hlasu a jeho vedení.

Umění Alešovo nehledáno a nežádáno, rodí práci za prací, aby takřka činilo místa vždy v nové hojnosti hrnoucím se citům a představám. Patří k těm, kteří tvoří, aniž by brali zvláštního zřetele na diváka a pozorovatele. Nejvíce — zdá se mi — při Písních. To jsou popěvky skoro bezděčné, jež si mistr sám pro sebe zpívá, jako si prozpěvují lidé třeba bez hlasu, bez hudebního cviku, ne k poslechnutí a pochvale cizích posluchačů, nýbrž proto, poněvadž slovo a nápěv, lidem stvořené, přilétají jim na mysl jako šťastně nalezené výrazy duševního rozpoložení okamžiku. V tom spočívá, pěkně uložená, zcela zvláštní a čistá intimita Alšových Písní. Zdá se, jakoby je všechny byl kreslil jen a jen pro sebe.

M. Aleš nežil mimo svět v jeskyni na poušti. Třeba samotář, nevyvinul se jako umělec v čiré nevědomosti toho, co bylo před ním, ale instinkt a cit jeho vždycky má vrch nad tím, čemu se možno od jiných přiučiti a od jiných si osvojiti. Každá črta jeho sedí a zůstává na prvním skoku. Odtud improvisační ráz jeho prací, který je v Písních, Říkadlech, Pohádkách, Pověstech největší a nejnápadnější. Nejsou to náčrty, jež dlužno bráti za návrhy a rozběhy k další a jaksi definitivnější práci umělecké. Žijí v sobě a pro sebe celistvým životem.

Z těchto příčin byl by rád prof. Mádl sebral na listy tohoto »Špalíčku « všechno, co M. Aleš z národních písní vyvážil a vytěžil; než to se