z různých, hlavně majetkových příčin ukázalo nemožným, ač v jedno shrnuto, dalo by to zároveň obraz uměleckého vývoje mistrova po stránce vniterné i formálně. Vyrostlť nám M. Aleš ve zjev tak vzácný a vysoký, že takměř každičký list z jeho ruky vyšlý bude jednou shledáván jako lupen jeho krásného a čistého ducha, jako relikvie jeho uměleckého tvoření a třeba i jen jako stopa jeho průchodu naším světem uměleckým. »Byl bych tylo lístky ukládal na sebe a sešíval k sobě, jako kdysi naše matky a babičky činily, až narostly v obhroublý »špalíček«, z něhož nám zpívávaly písničky,* píše prof. Mádl.

Mladý akademik Mik. Aleš měl vzorem Mánesa. Byl to hlas krve příbuzenské, který je v životě duševním silnější nežli v tělesném. Cit Alšův se rozpaloval už na fragmentech díla Mánesova a nedovedl ztichnouti, když nový čekatel umělecké slávy kdesi venku zhlédl štíhle vysokou, distingovanou a nápadnou postavu mistrovu. Jeho už trnoucí zrak zdál se mu vyzírat visionářsky, a v bojácné úctě sledovával povzdálí Mánesa ulicemi, zastavuje se, kde on se zastavil, a sleduje jej, skrývaje se, kamkoli kráčel. Každé hnutí jeho viděl posvátné. A tento tajený ctitel a zbož-ňovatel, venkovský hoch, vržený do velkého města, jehož divem byl Josef Mánes, vyrostl v pokračovatele tohoto velmistra českého umění, bez nápodobení a přece v nejužším a nejvřelejším spojení. Jemný duch Mánesův, jeho chvějivě ušlechtilé umění zachyceno bylo samorostlým venkovanem, synkem z malého městyse, vyrostlým v nízkém domku a hlavně venku na pastviskách, v lesích a polích, kam Mánes jen jako host nahlížel a z hluku města se utíkal. Co pro tohoto bylo vzácnou poesií, jejíž dojem-nost zvyšovala vzdálenost, jež ležela mezi kulturou .městského žití a širou přírodou, bylo pro onoho od malička životem, jejž nedovedl a nechtěl odloučiti od svého. Zůstal v něm pro vždy a žádná moc na světě, žádný nový dojem nedocílily toho, aby M. Aleš, třeba jen ve vzpomínkách, uhladil jeho drsnost, zmírnil jeho strohost, upravil jeho výraz a zjevy pro zchoulostivělé nervy měšťácké kultury. Co bylo Mánesovi drahou pochoutkou, zůstalo Alešovi přírodní a přirozenou krmí.

Pro národní písně byl Josef Mánes předchůdcem Alešovi a jiným. První vytušil a rozpoznal, mnoholi z povahy a nálad lidu v nich vězí, takových, jež mohou býti odtud vyzdviženy a přeneseny do mluvy výtvarné, vlastnosti etické i morálně, jimiž lid ukazuje cesty svým kulturním umělcům. Objevil v nich látky, které jsou s to sjednotiti tyto oba členy národa. Pěvecký ruch let šedesátých, nové vydání Erbenových »Písní a říkadel* (1862—4) daly jeho staré zálibě určité dráhy a mely. První úkol, jejž dal Mánes novému tehda sdružení výtvarníků v Umělecké Besedě, byly illustrace k vybraným národním písním. Vyšly jako první prémie spolku. Co však v ní A. Konig, Č. Hrbek, Č. Melka a E. z Friedbergů podali, nešlo o mnoho dále, než kde byly illustrace K. Wiesnerem do mědi ryté, které popudem Chr. Rubena A. Lhota, G. Vacek, K. Svoboda i Mánes sám 1845 kreslili. Nikdo z nich hlavně netrefil na strunu, kterou J. Mánes teď, jako umělec výtvarný, v lidové písni slyšel zníti. A tak v době, kdy pracoval na Orloji, na díle, v němž uložil obraz práce a radosti českého