lidu, zabaven byl zároveň myšlenkou doplniti jej glossami o jeho drobných starostech a hlavně veselostech, o jeho stescích a hlavně šelmovstvích, o tužbách a slastech lásky, a je nanejvýše pozoruhodné, že právě v dobách, kdy se chystala zaklepati na bránu jeho ducha strašlivá jeho nemoc, byly u Mánesa jasná nálada, usměvavá veselost, štěstím prosvitlý humor domovem. Tato nota má převahu v jeho výběru písní a tvoří základný akkord jejich obrazového vtělení.

Kresby Mánesovy zůstaly v jeho mapách a kromě skoupých zpráv novinářských nepřišlo z nich ničeho na veřejnost, dokud Dr. F. Skrejšovský je nezakoupil a nedal ve svém >Světozoru« reprodukovati, několik let po smrti mistrově. Ale podnět Jos. Mánesem v Umělecké Besedě daný nalezl další ohlas Nejprve u Karla Svobody, po jeho předčasném úmrtí u G. J. Schulze. Jejich kresby, dřevorytem reprodukované, vycházely v Hálkových ilustrovaných » Květech*. Šli za nimi Jan Prousek a Jar. Věšín. Teprve M. Aleš zase znovu chytil píseň u kořene. Jako Mánes. Ovzduší a vůně jejich slok přivedly jeho tvořivou fantasii do chvění a poznal, že hmotným realismem, převodem v materialnost setřel by s ní motýlí její pel.

Umění M.Alše je venkoncem kresebné. Není tím řečeno, že by jeho vloha šla cestami bez barev. Dokonce ne. Prokázal nejednou, kterak jeho smysl zrakový vnímá rázovité a syté barvy a jak důtklivě je v sestavách v pravdě bujarých jeho ruka nám umí předvésti. Alšovy kresby Písní a říkadel, každá pro sebe, jsou vždy hotovým a samobytným dílem uměleckým; jsou celistvý a úplný, zaokrouhleny a vyváženy jako kterýkoli dokonalý obraz. Ovšem že jejich život je jiný, tomuto nepodobný a nesmí být měřen pořadem prvků malovaného obrazu. S tímto uměním, s touto zvláštní vlohou a schopností přistoupil M. Aleš k Písním. V této sbírce jsou ukázky nejstarších a jsou zde nejnovějšího data. Rozlišují se přirozeně svým vzhledem, svojí, řeknu, technickou povahou. »Už je to uděláno* nebo »Slovan jsem« stojí na jednom konci; >Střelil myslivec* na druhém; »Smutek« a jemu podobné mezi nimi. V prvních je čára ještě dost suchá, málo ohebná, skoro jen klikatá a lomená. Prostřed let osmdesátých linie nabývá, sílí a hutní. Také formy, jež kreslí, oblí se a kypí, a v nich, neméně nežli v jejich stroji, lehce poznáte silný sklon k Mánesově heroické illustraci. Víc nežli sklon: závislost na- nich. Než tuto chvíli Aleš rychle překonal. Byla to proň osvěžující a sílící lázeň, z níž vyšel jako kreslíc pružný, lehký a hravý. Vážný rythmus změnil v lehký popěvek, v poletavou melodii. Linie je krátká a při tom má vždy dost času napověděti vše, čeho třeba o lidech, zvěři, lesu, lukách, pastviskách, chalupách, o zimě a létě, o pláči a smíchu, o bujnosti a škádlení. Probíhá «elou stupnici nálad a celým krajem a životem českého venkova.

Venkovský svět vidí Aleš jinak nežli jiní. V jeho kresbách zůstává sedlák sedlákem, pasák pasákem. Každou možno jedním oka mžikem přejmouti v duši, vtisknout si v mysl, rozehřáti si jí srdce, a zároveň také pozastaviti se nad ní, projíti ji od jednoho konce ke druhému, od první čáry až do poslední tečky a rozvinovati a spojovati kus po kusu jejího