Toto spolužití přivádí u něho souznění jejich nálad. Dovede býti tesklivý i zpupně bujným, čtveráckým i soucitným, lehkomyslným i rozechvěle vážným. Cítí s vojákem ve slotě i s děvčetem u milence; ví, jaký je chlad na podzimních pastviskách a jak je svěže v háji; ví, jak si lid představuje čerta a jací šíbalové jsou selští staříci. Naivní poesie vánočních koled má stejně dojatého interpreta jako veselí pijáci nebo bezstarostní tuláci.

Také M. Aleš jako J. Mánes vytváří ve své illustraci zároveň uzavřenou dekoraci. Mánes ji založil na vybraném a solidně sestrojeném obrysu; Aleš buduje svoji na vyváženosti hmot, ploch a prostorů. Proti kraji, v němž několika črtami vypoví všechnu typičnost polí, chlumů a vsí, staví své figury; proti dálkám dobře zatížené prostředí; proti lidem zvěř a strom, hmyz a květ a pod.

Tyto kresby snesou porovnání s největšími mistry, kteří kdy svá vidění a rozechvění vtělovali v kresby. Zároveň však nepodobají se jiným. První pro svoji výraznost, druhé pro osobitost. Alšovy kresby jsou jeho vlastnictvím. Mají prostotu a neulíčenost našich písní, jejich neoká-zalost a někdy kostrbatost: jsou nehledané, za to upřímné. Dlouho právě pro tyto vlastnosti nenalézal M. Aleš pozornosti; nyní právě tyto vlastnosti získávají příchylnost a lásku všech, kdo poznali, že se v kresbách Alšových, zvláště v kresbách písní a říkadel chvěje česká duše se všemi svými vlastnostmi. Proto podle programu Českého Lidu pod heslem >Národopisné studie našich umělců* bylo naší povinností upozorniti vedle učených pojednání o tradici lidu československého, vedle snůšek materiálu všimnouti se Mikuláše Alše ve službách, národopisu třeba bezděky věnovaných. Alšův Špalíček z nejlepšího přesvědčení svého doporučujeme českému čtenářstvu.

(Marie Horká měla vejměnkářku slepou.) Bylo jí dvě léta, dyš voslepla. A dyš umřela, bylo jí dvějavosumdesát let. A dyš byly fran-couský vojny, tak lidi řikali, kam budou se skovávat, utíkat. A vona že strachem, dyš byla slepá, nevěděla, kam vona se sková, dyš vojsko přídě. Tak na sebe volala smrt. A tak smrt k ní přišla a povídala jí: Kačo, poď ven se mnou (líhala f kvelbě) a vomakej, jaká já sem! Kača makala, ale na smrt dostat nemohla; byla tuze veliká! A ruce ta smrt měla jako dyš dá hůlky do pytlíka, — tak jí přebíhaly jako f pytlíku — ty žile. A potom jí řekla: Uš mně zmakalas?! A víš, jaká já sem! Víckrát mně na sebe nevolej! Izák žid ešče je žif, a ty chceš umřít! (To slyšela vot tý slepý Kačenky vypravovat; Kačenka byla přej mladá ješče dííka, dyš se jí to stalo).