V Boudalci u Slaňku měli pec na sušení lenu; votamtaď byla naša prachová babička (prachbába). Tam přej byli divyženky a přídli na vře-tínkách moc fajnovo, pěkně. Tak ta babička dávala jím buchník chleba, kroupek, mouky a len a říkávala: tudylo spřaťte, a za tejden že si pro to přídě a dala to na pec. A že přej to bylo pěkně spfadený, moc přej pěkná příža to byla. Vo tem přídle musí na tem něco bejt pravda, byla by to nelhala. — U Kociánu f Podolí hrabali na louce seno. A jedna matka, co pomáhala, měla dítě f konoušce. Hrabali až pod Mičkovým kopcem kus a dítě měli f konoušce u studý-nky a nepodívali se. Divoženka přišla z horních lesů z Maňkov, to dítě vzala a svý tam dala. Dyž dítě začalo plakat, ta matka se podívala, a divoženka byla uš z dítětem ty matky na Vopatovy hrázi. A dyš pořád plakalo, teprv ta matka běží k němu k ty konoušce; viděla, že je tam dítě ty divoženky; tak ho nechala plakat. A divoženka dyš uš to nemohla slyšet, přiběhla, cizí dítě tý matky tam hodila a svý si vzala a teprv utíkala. — Potom přej si matky dávaly pozor.

U Micku f Podolí měli pazdernu. Má babička, rodilá Kateřina Miě-kova, viděla nad Valama u Vobrový světýlka. Přišla do pazderně a povídá to skotákom, keři tam byli. Ti vyšli a křikli na světýlka, a tu najednou strhl se dupot vokolo pazderně, po střeše, a hrozně bylo dupotu; v paz-derni žádnej ani nedejchal. — To přej voni ty světýlka sklepaly každýho.

(Od Fr. Málkové z D. Bobrové): Rozkládala sem len za Kříbem na poli u Vobrový, a byly sme tam do jedenácti hodin v noci. Podívala sem se g Bukovímu, bylo tam světýlko. Tak sem se vohlídla ješče jednou a vono to bylo na volešenskejch pólech, půdách. Pomyslila jsem si: e, nechám to bejt, doví, co je to! A na to sme šly dom. A dyš sme přišly do Šibínka na ty bahínka, tak sem se vobrátila, a po mezi běžel chlap z vohnivým věehtem. Já sem běžela napřed a hrkla sem mezi ženský, abych byla napřed, že sem se bála. Povídaly si, co pak se kovárnici*) stalo, co běží napřed? A panímáma, stará Drdlbfka, povídala: »inu viděla jít chlapa z věehtem po mezi. Ale já sem viděla inší, mělo to hlavu velkou a hubu jako měsíc, a já sem se vám to bála říct.« Potom na bahínkách sem se vobrátila, a už nebylo nic. — Klimšu syn ze dvorů chodil dom a pantáta muj ho vyváděl ke Klimšovýmu křížů. A dyš to přešli (Klimšu kříž), tak mu povídal Klimšu syn: Franc, tak dite dom, já už se nebojím! A von šel a dal si takle ruce dozadu, a chytlo se ho světlo. Tak to světlo šlo s ním furt až k vobrofskýmu rybníku k Sace pod tu vrbu a pak se ztratilo. A pak padla na něj hrůza, pustilo to na něj hrůzu, a utíkal, co