K pověstem o mrtvém milenci, jenž přichází k milé.*)

Bůrgerova >Lenora«, jejímž podkladem je dle básníkova svědectví v korrespodenci s gottingskými přáteli slará německá píseň, byla záhy přeložena do slovanských jazyků, v nichž vyvolala také několik ohlasů (Žukovskij, Mickiewicz, Erben). Její uznaná cena, jakož i její působení daly podnět literárním historikům ke hledání rozmanitých variantů jejího obsahu; K. Wollner uveřejnil r. 1882 v > Archiv fůr slavische Philologie* studii o variantech v lidové poesii slovanské,' jichž zde shrnul značný počet, a Erich Schmidt uvádí jeho důsledky v souvislost i s literaturou německou v >Charakteristiken« I. Doplňků k tomu se brzo vyskytlo několik (na př. Hauffenovy v »Euforion«), až A. Sauer v úvodě svého vydání Biirgerových básní (D. N. L., S. LVI.) projevil nedůvěru k jejich naprosté lidovosti, mysle na rozšířenost >Lenory,« jež jistě zde zanechala určité stopy. Wollner shrnuje výsledky svého srovnávání, prohlašuje za společné charakteristikon různých těchto variantů, hlavně nepřátelství mrtvých k živým a slzy milenčiny, jejichž moc láká milence ze hrobu. Na Boskovicku na Moravě jsem slyšel dva jiné varianty, které ukazují na rozšíření základní myšlenky této látky i v jiné podobě: Bylo děvče, které mělo milého. Milý odešel do ciziny. Dlouho se nevracel, zemřel, ale děvče o tom nevědělo. Proklínalo ho, poněvadž myslelo, že ji zradil. A tu jednou na podzim byla jasná noc; děvče večer zase milého proklínalo, a když lehla, bylo jí, jakoby přišel její milý k ní, naklonil se k ní nad postel a povídá: Maryšo, nehřeš na mne, já jsem mrtev! Ji přeběhla zima, celá se začala třást, honem se shovala pod peřinu. Ráno pak vykládal hlídač, který seděl před domem v boudě na zahradě a hlídal ovoce: Když byla půlnoc, stalo se něco hrozného. Nevím, co to bylo, ale něco letělo zahradou a bylo to neobyčejné. Druhá pověst jest mnohem nepřirozenější: Milý svedl chudé děvče a začal choditi za jinou, kterou si vzal. Brzy však zemřel. Svedené děvče již se nevdalo a proto jej proklínalo, že jí zkazil život. Jedenkráte, — už po letech — večer na přástce mluvili o hřbitově, jak se kdo bojí mimo jít. Jediné to děvce že se nebojí. A tu pravila hrobníkova žena, že jí slepice zanášejí do kostnice, aby odtud na důkaz statečnosti donesla vejce. Milé děvče šlo a uvidělo v koutku hromádku kostí a mezi nimi v důlku vejce. Zohne se a vezme je, ale tu jí ten kostlivec skočí na záda — byl to právě vykopaný její milý. Nepustil se jí, až ho zanesla do světnice, kde předli. Všichni utekli a když se zase za chvíli vrátili, viděli, jak jí mrtvý neustále podává ruku, aby mu odpustila. Začali ji také přemlouvati, a tu ona poslechla. Sotva však mu dívka podala ruku, mrtvý se rozpadl v prach.