Zajímavý jest rythmický dojem těchto písní, jsou-li pouze zpívány. Zdá se nám, že máme tu co činiti s taktem dvoučtvrtečním, v jehož každém druhém taktu poslední osmina jest prodloužena (na dvojnásobnou délku). Kdyby tato každá osmá dlouhá doba se proměnila na krátkou, byla by píseň volnou polkou.

Z 32 zapsaných textů k těmto melodiím deklamuje bezvadně 14, ostatní s několika chybami. Variant první z obou písní jest sbírky Erbenovy č. 48 »Až z toho Spáňova*) pudu«, jehož šest textů zvláště v druhé polovině písně deklamuje správně (furiantsky), variant druhé pak č. 326 »K Prešpurku je cesta zlatá* s šestnácti texty celkem správně deklamujícími. Pochopitelno jest ovšem, že čím více textů, tím více odchylek od správné deklamace se vyskytuje, neboť další písně zpívány jsou na danou melodii a v takovém případě, jak jsem se při novějších písních (na instrumentální melodie skládaných) mnohokráte přesvědčil, lid velmi špatně deklamuje. Zjev ten lze si vyložiti tím, že lid ovšem-jest špatným autokritikem. Tam, kde tvoří, deklamuje správně; na danou, melodii však skládá text s deklamací docela bezohlednou — jako naši staří skladatelé. Analogicky jest to na př. u »vkusu«, s jakým strojí se do t. zv. >panských šatů* — jako by to nebyl týž lid, který vytvořil si estheticky cenné kroje. Zmínil jsem se při písních z Erbena č. 284, 426-a 531, jež obsahují po jediném textu, že jest naprosto správně (furiantsky) deklamován. Takové texty možno považovati za původní, t. j. současně s melodií vzniklé. Analogicky lze hledati při větším množství textůi text původní, zcela správně deklamující. Není-li ho, aneb deklamuje-li i jediný text při písni, jež jinak (na př. hudebně) na furiant ukazuje,, s některými chybami, dlužno považovati materiál textový za kusý. Ovšem, to platí s výhradou, že není melodie vůbec původu čistě instrumentálního^