V. Tuček, Hrad Radyně, Plzeň, 1880; Sedláček, Hrady a zámky XIII. str. 66—9; Zíbrt, Bibliografie České Historie III č. 13.077, 13.080.

Ku posavadním známym zprávám přibývá zajímavý doklad kronikáře J. Beckovského, jenž čerpal patrně z lidového podání ze XVII. stol. pověst příbuzného obsahu o strašidlech na Radyni.

Sedláček vykládá vznik strašidelných těchto pověstí vlivem krutých poddanských poměrů: Nátisky, které lidu venkovskému v 17. stol. ze zámků činěny, naplňovaly jej strachem a úzkostí jen při pouhém spatření. Černé zdi Radyně a zasmušilost jejího neveselého stavení přičinily k tomu, že do něho nikdo rád nevkročil. Beckovský píše o něm (str. 69): >Na vrchu spatřuje se pustý hrad Radyně, do kterého žádný nejde, obávaje se, aby ho v něm nějaké neštěstí nepotkalo; neboť od svých předkův toho zprávu mají, že v tom hradu všelicí duchové se zdržují, od kterých kdokoliv do něho vejde, nějakou nesnázi trpěti musí. Jest také v tom hradu veliký poklad; neboť častěji časův předešlých vidin byl černý pes na železný truhle ležící.«

Zříceniny jeho dlouho byly nepřístupné, až konečně hrabě Krystian z Valdštejna (r. 1858) se nad nimi slitoval a o jejich zachování a přístupnost se postaral. Vyobrazení zřícenin a hradu podáváme na str. 44-1, 443 a 445.

Sotva že bylo po svatém požehnání, chodil jeden z muzikantův po dědině a troubil na trumpetu. To bylo znamení, aby se chasa v hospodě sešla; ale nebylo toho zapotřebí a dělo se to jen podle starého jobyčeje, nebo v hospodo už bylo jako nabito a před hospodou také houf lidu, mladých i starých.

Když trubač obešel, vystoupili muzikanti kojetínští, udělali třikráte intrádo a chasa výskala, že se to daleko a široko rozléhalo. Potom se to táhlo z hospody v takovém pořádku: První byl hotař Kovařík s dlouhou troubou a za ním skákaly děti, v jedné ruce buchtu aneb koláč, v druhé kus rozmarýnu s pentlou držíce. Za těmi šli chlapci odrostlejší, dvanácti