dominanto základní tóniny Es-dur, aneb, abychom se po muzikantsku vy-iádřili, s »křížkem«, t. j. v G-dur, považuje-li se základní tónina za prostou křížků i odrážek (tedy G-dur). Jest totiž zvykem v hudbě ustáleným notovati nástroje (hlavně dechové) pro základní jejich tóninu v C-dur, takže na př. krátký klarinet Es zní o malou tercii výše, než jest psán. Tedy

Téhož principu užívá se pak i v hudbě lidové, kde ovšem se neno-tuje; pojem »tóniny G-dur« nahrazen jest tu představou určitých hmatů na příslušném nástroji, hmatů to nejjednodušších. Jaká jest absolutní výška oněch tonů, na tom hudebníkům nezáleží. Hraje-li se pak v tónině, odpovídající uvedené písni, musí se jeden hmat, odpovídající zvýšení tonu as na a, pozměniti. To je pak, dle terminologie hudby umělé (s níž mívají i lidoví muzikanti styky) »hraní s křížkem«. Pokládá se to za jakousi vyspělost hudební. O jednom dudáku z Domažlic sděloval mi klari-netista (mezi čtyřma očima), »že jo sice dobrý, ale, abych si všiml, jak mu to nejde hrát »s křížkem«. — Aby klarinetům a dudám, do Es laděným, tedy o tercii výše znějícím, housle mohly se přidružiti, musí se jich ladění též o malou tercii zvýšiti, což stane se převázáním strun na hmatníku (skrácením strun). Housle jsou pak laděny b f c" j" a hrajf? se na ně vlastně v třetí poloze.

Text i variace uvedené písně mají určitě tuto rythmickou kombinaci jen na konci obou oddílů písně. Variant písně této v Erbenovi jest č. 450 »Nechoď, má milá, do lesa«, deklamující rythmem obyčejným, a č. 284 »Když jsem byla maličká«, deklamující správně dle tohoto typu. Týž typ správně deklamovaný jest v písni č. 624 »Šelmo hajnej, hajnej, hajnej!«

Tím hojněji vyskytuje se typ, mající po dvou taktech obyčejných dvojtaktí furiantské, tedy (2 o + f). Věc tím zajímavější, ježto typ opačný (f+ 2 o) jest, jak jsme viděli, řídký. Jako příklad uvedu píseň »do kolečka«: