sličí, jako u papírových domečků ! Půda podlahy pěchovaná, nebo z póla půda, z póla prkno, tu tam i dlaždice. A znám jinou ještě takovou »chatu« ve vsi: sednička 4 m dlouhá, 2 m vysoká, 3'20 m široká a v ní stůl perlář-ský na 5 plamenů (150×77 cm), pec (120×180 cm) a postel. Police zrovna clo zdi zadělána, jí se ráno, v poledne, večer na klíně nebo na perlářském stole, připravují se pokrmy, kde to lze : na lavici, na okně. A tísní se tu vdova s 3 hochy a 2 děvčaty. Světnička má pohádkovitá okénka (55×70 cm) dvě a jedno 53)x(63 cm. Připočtěte k sedničce komoru a máte celou »chaloupku«.

Dnes perle, jak říkáme, »nejdou«, je teď bída na horách. Hlavním pokrmem zůstávají dnes brambory. Po bramborách přijde »kafe«, ale káva, o jejíž jakosti nelze ani z daleka mluviti. A černou kávu tu tolik ráda chudina »k večeři«. Je to zvláštní pochoutka. Za to o mase teď málo slyšet. Je tuze drahé a není na něj. Snad jen o posvícení, na tatínkův svátek, o »funuse« a »svarbách« ještě bývá kousek, jinak sotva.

Zřejmo, že nemocem se velmi dobře mezi perláři daří. Hlavně jsou to tuberkule; vedle těch nejvíce trpí zrak. Hojně je případů zlaté žíly od ustavičného sezení. Není zajisté bez souvislosti značné procento úmrtí kojenců do 1 roku. Tuberkule u perlářů dozrávají do 30 roků.

Nelze nezmíniti se o barvení našich perlí, neboť perle u nás vyfouknuté nejsou konsumu schopné, je to »surovina«, »pecky«, pouhé »ko-rále«. A přece na barvených perlícli je ten pravý výdělek, ač i na surových kdysi se až 20—30% vydělávalo a dnes i 6—10 haléřů na tisíci perlí se chytí! Bohužel, je to naše nepodnikavost a částečně, řekl bych — pohodlnost. Čím a jak se perle barví? Buďto leskem rybích šupin, zejména bělic a ouklcjů, nebo různými barvami anilinovými, různými laky atd. Nejkrásnější a nejdražší jsou ovšem »stříbřené«, t. j. leskem rybích šupin barvené. Procedura je dost zajímavá. Šupiny se lihem tak dlouho vyluhují, až se zbaví onoho hedvábného, perlového lesku, který se v podobě mlékovitě-husté kaše usadí na dně nádoby. Přidáním lepidla (dextrinu, škrobu a pod.) stane se manipulace schopný. Obyčejně barví ženy, děvčata. Nasliní si u levé ruky prvé tři prsty a ponoří je do surových perel. Na prsty nasliněné nachytá se množství perel, které všecky obrátí se na prstech jednou dirkou vzhůru. Nyní barvířka pomocí rourky na dolním konci zahnuté a zúžené natáhne lesku a tlakem vzduchu do jedné každé perle ho určité množství vžene, načež perle takto leskem naplněné s prstu otře o hranu stolu se zábradlím, který se pomocí šlapadla stále z pravá do leva v rovině vodorovné pohybuje, aby se vrstva lesku stejnoměrně na vnitřní ploše perle rozložila. Zaschlé perle se dosouší na sítech, načež se znovu naplňují vrstvou škrobového prášku nebo vrstvou vosku (odtud německé Wachsperlen), aby vrstva lesková uvnitř chráněna byla touto vrstvou před zkázou a hlavně před »stářím« a »šedinami«. Neboť nedobře zaprášené perle brzo »stárnou«, »šedivějí«, t. j. ztrácejí svůj perlový lesk, jsou matné, mnohdy i zažloutnou! Takto obarvené perle pak se navlékají na šňůrky a pod., nebo se hned upravují v coliery, náhrdelníky atd.