zlatých. Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme Vám věnec ze samého zlata. Dobrý večer, pane hospodáři, přejeme Vám; tento zelený věneček přinášíme Vám! Vy ho od nás přijměte a za nás se nestyďte; dá Vám Pán Bůh požehnání na každém místě. Nejvřelejší přání přinášíme dělníci nadělaní, bychom Vás tím potěšili, byste hodně natržili za to krásné obilí. Pracovali jsme vždy pilně, proto laskavě prosíme, by nás něčím obdařili, na čaj, kávu neskrblili; ať plesá naše srdéčko, a proto volám, ať žije náš pán! Když jsem s tím věnečkem k Vám šla, potkali mne dva mládenci, oni ten věneček po mě žádali a já jsem jim říkala, že ten věneček žádnému nedám, ani neprodám, že jej pro mnohem vzácnější pány mám. A proto Vám přeji všem vespolek štěstí, zdraví a Boží požehnání a po smrti království nebeské. Přijmite od svých dělníků a dělnic tento dar! Pochválen buď Ježíš Kristus! (Robert Gagášek, Lišná.)

Na Soběchlebsku mají toto říkání: »Hejsa chaso Havránku, odejděte na stránku, níže a výše, abych se mohla dostat s tím věnečkem k hospodáři blíže. Ach, co jsem se smutná nachodila, než jsem ten věneček uvila. Přišla jsem na tři křížové cesty, tam tři mládenci svačili. Já jsem jim pravila: Rač Pán Bůh žehnati, — oni se počali na mne hněvati. Ten jeden se na mě osopil, druhý se na mě zamračil a třetí mě malou svačinou obdařil. Dal mi jednu kytku ptačí a nožku račí. Já jsem se tolik nasvačila, že jsem se z toho roznemohla. Piva nechcu, ani páleného; ale něco smaženého! Kolik v tom věnečku klásečků, tolik nám dejte klobá-sečků; kolik v tom věnečku zrníček, tolik ať máte měřiček. Kolik měři-ček, tolik slepiček; kolik zrneček, tolik ať máte vajíček. Podívej se, hospodáři, jak si tím věnečkem hážu; podívej se, hospodyně, jak já sobě poskočím!« Pak se chasa počastuje za zpěvu písní a žertů. (Alois Kocián.)

O obyčeji, stínati beránka, podal jsem obšírný výklad kulturně-hi-storický v knize svojí Listy z českých dějin kulturních, v Praze, 1891. V G. Lidu pak jsem otiskoval další podrobnosti o tomto podivném obyčeji, který vlivem zákazů úředních (také jsme je uveřejňovali v G. Lidu) mizí a za nedlouho vůbec zapadne nadobro.

Všímá si ho také Dr. Fr. Přikryl a sbírá o něm v Záhorské Kronice I. a III. (str. 61, 7) z podání lidového zmínky a upomínky, jak stínali na hody (o posvícení) berana.

V »hody« se stínal »beran«. Chasa si společně koupila beránka a vychovala; v úterý hodové přivázali ho chlapci na dřevěnou stolici, děvčata ho opentlila a na hlavu mu přivázala věnec. Pak ho nesli slavně před hospodu, položili na zem stolici, děvčata učinila veliký kruh a chlapci tancovali či poskakovali okolo berana, každý v rukou dřevěný meč třímaje a jeden ocelový. Též palice a kosíř mívali. Oháněli se za zvuků hudby mečem, až náhle uťal stárek beranovi hlavu. Chybil-li se, hanbou utekl. Pak se šlo do hospody k tanci; beran se upekl a vystrojila se hostina pro všecky.