královský, svoje žezlo, a pravou rukou podává králi ozdobný pohár, číši ve skvostné úpravě, která již neByla na stěně Zvíkovské znatelná, kdy Maixner malbu obnovoval a nevěda si rady, pravou ruku krále Českého spustil dolů. Proto právem Sedláček hledá číše u této postavy v uvedeném popise. Nejlépe před obnovením byly zachovány postavy prostřední, fale krabě Rýnský a vévoda Sasky. Sluší však vzdáti chválu Maixnerovi, že si vedl opatrně a oživil obraz kurfiřtů s pravděpodobností překvapující. Dnes. kdy jsem bezpečně zjistil předlohu k této skupině ze Schedelovy kroniky, vysvitne tím jasněji, jak se podařilo tvůrčímu duchu umělce Maixnera vyvolati z několika úryvkoviiých, vybledlých a otřelých čar bývalou podobu této hořejší skupiny. Že by se dnes toto obnovení mohlo zdokonaliti, leckde opraviti a detailem z předlohy původní doplniti, nic nemění na zásluze Maixnerově, jak věrně, zachovávaje původní náčrtky a starý barevný ráz, vystihl původní výzdobu hořejší části této stěny. Ncumenší této zásluhy, že nenaleznuv nijakých stop, místo poháru, podávaného pravou rukou krále Českého, vyplnil levou zbývající část hořejšího pole arabeskovou výzdobou.

Umělec snadno se rozhodl, čím vyplní dolejší část této stěny. Obrátit jen několik listů v Sehedelovč kronice a tam na 1. 187b hodil se mu obrázek, vysvětlující výstražnou pověst s nadpisem »Coreizantes per annum«, o tančících, kteří za trest, že tancovali na štědrý' večer před kostelem (na hřbitově) a neuposlechli varovného hlasu duchovního, byli kletbou téhož odsouzeni, aby pro výstrahu neposlušným rozkošníkům celý rok ve dne v noci tancovali a potom bídně zahynuli a peklu propadli.

Rozumí se, žo umělec Zvíkovský nestaral se o pověst vylíčenou a také by se nehodila nijak pod vyobrazení kurfiřtů říšských. Našel tu vzor, jak zobraziti tanec panský i s hudbou dle zvyku tehdejšího a proto hned ho použil. Místo volného prostoru, kde čtyři páry tančí, ohradil si taneční místo cihlovou zdí a pištce i bubeníka, chutě si dodávající taktu pohyby těla i nohou, postavil místo na vyvýšenou zídku nebo kámen na nevysokou lavici.

Zbytečné dohady historiků, koho »svatební průvod« představuje, které pány ze Svanberka, kdo je ženich, kdo nevěsta, kdo jsou »svatebčané«, rozplývají se v niveč před zjištěným faktem, že tu znázorněna taneční veselost, panská zábava z konce věku XV. nebo ze začátku věku XVI.

Tanec panský za středověku i ještě později lišil se od našich představ o tančení. Tanečník držel pravou rukou levou ruku tanečnice. Tanečnice přidržovala si způsobně pravou rukou záhyby dlouhého šatu svrchního> s »vlakem« (vlečkou) nebo měla pravici volně podepřenou o bok. Hořejší část těla vzpmžená při pochodovém pohybu tanečném za jednotvárných zvuků pištce, vyrážených doprovodem bubeníka, poněkud ztrnule se kloní na zad. Tanečník (někdy také tanečnice) prvního páru obyčejně před-zpěvoval před hudebníky vhodnou píseň, jsa provázen tise rovněž od pištce a bubeníka. Když dozpíval sloku, zahlaholil síní sborový refrain ostatních tanečníků a tanečnic, nebo byla sloka celá sborem opakována.