Obsah udávati bylo by zbytečné. Hry vesměs týkají se výjevů z bujného života krčemního, masopustního, z kteréhožto ovzduší také vysvětlíme bujné vtipy ne vtipy, narážky na hru karetní (služba u čtyř králů), pijanské tehdejší kratochvíle, zmínky o mravech i nemravech, o šarlatánství doktorů zázračných, o nejapnosti lidu prostého a pod. ze souvěkého života lidového. Buď jak buď, podáváme tu k dějinám a k seznání lidové literatury české XVI. věku další, posud neznámý, rázovitý příspěvek z oboru skladeb dramatických.

Dialogus I. Personae : Vožralec, Žváč, Střízlivěj, Syn, Žráč,

Vožralec: Ach já nejblahoslavenější, ze všech všudy nejšťastnější, že jsem tebe tak věrného dostal přítele věrného. Medle kdo nás rozloučiti může anebo rozvésti. Dřív ryby budou v povětří, dřív ptáci v moři bydleti, dřív krkavec zbělí a labuť zčerná, než se změní naše společnost věrná. Dejž tehdy, ať tě políbím a tu lásku s tebou stvrdím. Což jest ta hubička sladká, sladší než z hrušek vomáčka! Jak se vede, bratře žráči, po dobré vůli včerejší, kterou drabantus připravil a nás s ní dobře nasytil?

Žráč: Zle jest se mi vedlo po ní a těžko mi bylo velmi, neb přes celou noc, vožralče, nemoh jsem spáti na krátce; ale však, bratře, odpusť mi, blil, dávil jsem se převelmi a z jedny sírany na druhou válel jsem se tu noc celou, tak že nyní kde jsou nohy, nyní zase, kde jsou hlavy, kladl jsem nebohou hlavu, nemajíce žádnou radu. V té takové bolesti pak domníval jsem se nejinak, než že střeva všechny ze mne i též žaludek vypadne. Od té tak velké bolesti ni slyšeti ni viděti nemohu, hlava pak těžká tak mi se všecka býti zdá, jako by mi na oči teď

zavěsil volovo neb měď. Uděl mi rady v rychlosti, bych mohl té těžkosti zbýti.

Vožralec: Šátkem neb podvazem hlavu zatáhni medle v tu dobu, a ne žráčem, ale králem budeš se hned zdáti všechněm.

Žráč: Nebyl bych já, věř mi, králem, ale sprostá holým bláznem.

Vožralec: Jdi tehdy do domu tvého, vyspi se z bláznovství toho.

Žráč: Kde přej? abych já domů šel, ba již bych ubohý došel, šel bych z keje na polici, neměl bych se hůř než vlk (?) v pinvici, neb má žena velmi jest divná a na mne velmi nezbedná. Kdyby mne spatřila nyní, dělala by dél kázání, než Zlatoústý Jan onen, řečený takovým jménem; neb by mne za vlasy vzala a po světnici tahala, že by mi se odnechtělo pití piva potom mnoho.

Střízlivěj: Co hádáš, toli jest dobře píti, aneb střídmé hodovati.

Žváč: Tak jest, věř mi, brachu milý, lista i křtán vínem myli.

Střízlivěj: Poslyš, takyli ruce pak?

Vožralec: To jest pravda a nejinak. Já často mlékem i vinem ctili jsme se též i pivem. Na sebe jsme rozlívali, jeden před druhým jsme brali, džbánky i také korbele, připíjeli jsme si směle.

Žváč: Což můž' bejti libějšího, nám bratřím příjemnějšího,