pomalu se nejdřív pilo; nemohl jsem žízně zahnati, jen se více chtělo píti, ale hospodář fiistý muž —

Žráč: Nech mne jen, ať se vyspím j už —

Vožralec: — kázal do větší nádoby nalévati víno dobrý.

Žráč: Připí mi z toho korbele,

ať se s ním potěším mile.

Vožralec: Požívali jsme těch hod,

pili jsme všickni vo závod.

Střízlivěj: Slyš toto, chci tebe žádati, od tebe to přezvěděti při tý naší veselosti a v tak dobrém tovaryství, zdali jsi nyní vopilý?

Vožralec: Věř mi, nejsem, bratře milej, můžeš to snadně poznati, z mý řeči vyrozuměti, že bych ti tak stěží ten řád mohl tak vyslovit pořád.

Střízlivěj: Však na toto dokázání učiň mi toto znamení, které já ti teď ukáži.

Vožralec: Mníš, že ti ho nedokáži?

Střízlivěj: Spusť se tak hluboko hřbetem

a napiš mi tu kříž prstem.

Vožralec : Rozlazil jsem si outory, věřiž, není mi po voli, však pro dobré tovaryství odpouštím tobě chvíle tý. Připím ti z korbele toho.

Střízlivěj: Pán Bůh ti požehnej z něho,

rnedle čí pijete pivo?

Vožralec: Nechť jest čí chce aneb jaké, když jen má barvu, mokré jest také. Dost je to k naší libosti,, kdo mít chce lepší, iTech si polepší.

Střízlivěj: Bez žízně píti, není libost i bez hladu jísti, taky jest těžkost.

Žváč: Domníváš se, ty střízlivče, a ta mysl jest tvýho srdce, že my pijem pro pochutnost, aneb pro ňákou veselost.

Střízlivěj: Tak tehdy nejste co lidi, ale co vlci hltaví, byste nakladli jen střeva, až by vám krjkem tekla zrovna.

Žváč: O blázen jsi ty. střízlivče, že neumíš píti čisté, závidíš to nám jonákům a z mokrý čtvrté dvořákům.

Vožralec: Zaraz, žváče, chceš po dobrým, neb se ti do hlavy vpeřím

ať já mohu vyříditi, o hodování dopověděti.

Střízlivěj: Z jakých jste nejdřív nádob

píli ?

Vožralec: Nejprv džbánky a sklenice

jsme měli,

potom pak když nás podpalo, pivo sobě podmanilo, korbelův jsme užívali, z dížek jsme si připíjeli. Mléko, pivo, víno taky, míchali jsme do jednoty. Hádej, to jsou byly hody slavnější nad všechny jiný.

Střízlivěj: Phuj, hanba to veliká jest,

a zhovadilá všecka věc.

Žváč: Ja(k) zachováváš sám pěkný řád,

jsi svinského dvoru hospodář.

Synáčku, co dělá tatíček?

Syn: Teď spí smutnej nebožíček.

Očekává posvícení,

které máma doma strojí.

Žráč: Ach ach, synáčku rozmilý,

máš-li ještě co v korbeli,

vidíš-ii sem mámu jíti,

má hůl velkou, chce mne bíti.

Žváč : Nyní rozpráví ve spaní,

jaké mívá posvícení.

Dobře ty, střízlivče, děláš,

že hodování zanecháváš.

Hle, od té tvé střízlivosti,

zdá se co Absoion krásný býti.

Střízlivěj: Slyš, žváči, to chci věděti

a to se tebe zeptati,

že nejsi narozen v naší,

ale někde v mouřenínský

v zemi, kde lidem po hlavě

slunce jde, opaluje je.

Jestliže pak. toto není,

tehdy jest jiné znamení,

že nic víc než jednou v roce

to na velkou noc neb sobotu bílou

umýváš vodě tvé ruce

i také tvou tvář černou.

Žváč: Ha ha, jsi-liž ty velkej blázen!

Ve třech letech jednou strojím si

lázeň,

a to v sazometnou středu

smejvám sebe tu černou barvu,

ale však není žádná platnost,

zůstává při mně jen ta černost.

Střízlivěj: Slyš, chceš, bratře, dám ti

radu, že stratíš tu černou barvu

a bílejší budeš v krátkém čase,