zavázala. Radostně jsem čekal čtvrtý den; ruka mně svrbela. Ráno jsem prosil ženu, by mně z té ruky ty hadry sundala, že svedením vydržet nemohu. Ona to udělá, ale jaké to podivení! Sotva že ouvazky sundala, tu se z ruky valila černá hustá krev. Poněvadž mne to velmi svědilo, já si ohnul na zpátek palec, a tu se vyvalila posledně s krví ta tříska. Zena mriě tu rozpuklou dlaň vymyla, lojem namazala kousek plátna, dala mně bílou košili, ruku jen dole čistě zavázala,. Pak po tej poslední operaci šel jsem do Podskalí. S rukou bylo již vyhráno. Už jsem se mohl sám oblíkat. Ale sedům neděl nedělat, a ještě mně přibyl jeden papáček, to je na povážení, denně šest zdrávníků. Léto se pomalu počalo loučit, srpen dokončil. Pracovati nemohl jsem jednou rukou. Jednou a dvakráte jsem obešel své známé. Oni mně litovali, a nepustili mně arciť s prázdnem. Ale každý má na světě ňáké obtíže. A proto jsem stále prosil Boha, by mně dal nějaké dobré vnuknutí, co počíti mám. Přijdu na Vejtoň, ohlížím se, však ale dlouho jsem nekoukal. Právě Davelský plavec připlul se šífem dříví ku břehu, a čekal, až se vyplatí vodní mejto. Tak jsme spolu mohli promluvit. Já mu vypravoval mou zkoušku, a pravil jsem mu srdečně, by Bůh mu dal i jeho rodině to, čehož sobě od Velebnosti samy přejou. A on se také z toho radoval, že mně tou radou z největšího nebezpečenství přispěl ku pomoci. Díky za to Bohu všemohoucímu, že mám ruku zdravou. Bylo to právě v sobotu již k večeru, vešel jsem do krámu domácí paní, a dal jsem sobě za čtyři krejcary piva. Nebyl tam žádný, krom jednoho mladého muže se ženou, a ti vedli živnost kramářskou; chodili po vejročních trhách a poutnických místech prodávaly obrázky a jiné tiskové zboží.

Já si právě stěžoval na svůj bídný stav, jak mně Bůh v jednom skoro roce dvakráte nemocí navštívil. A že se toho velice lekám, jak dále to bude se mnou vypadat. Ona mně na to pravila: »Jsou jen trpělivej, Bůh je neopustí; mají velké známosti a dobrodinci, ti je neopouštějí. A když se jim nedostane, já jim také počkám, poněvadž jsem přesvědčená, že rád platějí.« Na, to žena toho kramáře pravila: »Ale pane Franc, voni jsou sám proti sobě. Mají velkou známost mezi lidma, ruku nosejí na šátku, já jim poradím, zač je písmo v tiskárně, dostanou 100 kousků písních za 36 kr. Když jich sto po dvouch krejcarách prodají, tak mají dva zlatý 44 krejcarů. Mně s tím neublížejí, já to prodávám po venkově. A když budou chtít, já s nima písmo koupím, vyberu jim, jaké písmo ještě nejlépe se prodá, pobožný všeho druhu. Pak jich to samé naučí, co lidé rádi. kupují a budou na mně spomínat, že jsem jim dobře radila.« Já jí za tu radu srdečně poděkoval. Na to jsem šel domů, a teprv jsem sobě tu radu rozjímal a za dobrou uznal. Druhého dne ráno, když jsem přišel z kostela a se nasnídal, vyšel jsem si na procházku. A tu mně napadlo řízením zrovna Božím, šel jsem do Zeleného a Vaječného trhu ukázat se mezi známé svoje. Tý jak mně spatřily, hned mně pozdravovaly, a ptaly se, proč jsem letos v máji ani o svatém Prokope nebyl na Svatý Hoře. Já jim vypravoval celé moje nehody, ony mně litovaly. A jedna žena šla po trhu, a od ženy k ženě dělala na mně sbírku do