Nejzajímavější jest variant z Dražiček u Tábora. Má největší změny ze všech tří variantů. Část prvá přizpůsobena chodem části druhé. Vypsán jest z velikého zpěvníku lidového, jenž byl mi zapůjčen panem Hynkem Čeňkem, učitelem v Praze. Končí utopením dívčiny.

Podávajíce ukázku národní ornamentiky, jak moravští' kováři na venkově kdysi pěkně umívali zdobiti kutí vozů, upozorňujeme na podobné rázovité umění lidové, jehož stopy všude naehízíme na venkově dosud, třeba již hyne a se ztrácí. Tak alespoň pozorujeme v krajině, odkud jsou naše dva obrázky, totiž na moravském Šternbersku na Haně. Kdežto dříve vbíjeli kováři ornamenty přerozmanitých forem a květů do kutí vozových, dnes už tak děje se řidčeji a není v tom již onoho ducha národního. Pozorovati to i z přiložených výkresů, z nichž na první pohled rozezná se daleko větší a ryzejší rázovitost i lidovost ornamentu prvního, jenž jest mnohem starší než ornament čís. 2. Týž charakteristický ráz, jaký vidíme na našem národním vyšívání, tytéž pivky vzaté z přírody, z říše rostlinné. Každý kovář měl své železné tyče, na nichž byly řezány jednotlivé ornamenty a ty pak dle své dovednosti a fantasie v celky skládaje, vrážel do rozpáleného železa. Odtud také rozmanitost i různý ráz obrazců. Na mnohých kutích spatřujeme letopočty, kvítka, hvězdičky, půlměsíce a p., vše různě skládané a proplétnné, čehož zvláště pěkný příklad podává obraz č. 1. Oba ornamenty okresleny jsou z pasu železného na konci voje. Na starých vozech zdoben býval podobně každý kousek železa.