s tím pío české dítě, které ve skutečnosti nic takového v okolí svém nevidí a neuvidí, nic nenavazuje z pohledu na hračky tyto na skutečné dojmy ze známého svého okolí a nemůže tedy dětská mysl dále si osno-va!i z těchlo neznámých předmětů a hraček vzdálených představám posavadním, svoje skupinky, skládati si, tvořiti, napodobiti, co vídá ve skutečnosti, pojmjnovati neznámé předměty, zvířata? Jeto hračka cizí původem i duchem. Nebo: koupí se dítěti »pokojiček« s nábytkem, rozumí se opět, za »krravé« p3níze. Všecky přemrštěnosii a zkrouceniny i pitvorné bizarnosti moderních slohů, ať se již jmenuji jak jmenují, přenášejí se se smJšnou až důkladností na stolečky, truhlice, lavice, židlice, skříně, pohovky, zrcadla, rámečky. Všecky výstřednosti módy s tatrmanskými okrasami napodobeny jsou na postavách mužských i ženských. Znamenitě vystihla titěrnost, směšnost a nečeskost těchto hraček Renata Tyršova v Českém Lidu líčením nynějšího mikulášského a vánočního trhu pražského, s Mikulášem, andělem, čerty, s jesličkami, s pastýři, se Třemi králi, všecko »secesně«! »Máme už i pro děti Mikuláše i Ježíška secesního,* končila R. Tyršova s palčivou a nemilosrdnou satirou vyčítavý protest proti nevkasu a cizotě hraček těchto. Nebo: koupí se krabička se stavebními součástkami, jež si dítě skládá podle předloh v budovy, vsi, města. Zkušenost učí, že si více hraje tatínek a starší bratr student s takovými stavebnicemi, než děcko, jemuž hračka složitá a vyžadující již vyspělosti rozumové i technické dovednosti pranic nevyhovuje a neláká, aby si napodobilo dům, kostelíček, kovárnu, mlýn, chlév, srub atd., co vídá ve vsi i v městě. K tomu nemá ani předlohy ani staviva. Draze koupená hračka pak ovšem netěší a povaluje se bez užitku.

To by byla jedna stránka úvah o posavadních hračkách pro české děti. Nezapomínejme však ještě na jiný význam praktického těžení z lidového umění, z lidového průmyslu a řemesla českého. K hodům vánočním, na Ježíška, na Mikuláše, o poutích, na trzích, při návštěvě měst, k jmeninám, narozeninám, k upomínkám na pobyt v lázních, v letních osadách, ku vzpomínkám na návštěvu zřícenin, historických památek i památek a krás přírodních, vždy a všude snažíme se koupili dětem i sobě, co jiného a milejšího, nežli hračky, drobnosti, rámečky, >ženská práva* (vařečky v úpravě věšáků na klíče), stojánky, pokladničky, nože na papír, srdíčka, kotouče, talíře, trpaslíky, muchomůrky, Boží muka atd. atd. A nyní počítejme, jak jds do tisíců, tisíců kousků tato koupě! Kolik tisíců dětí, kolik tisíců návštěvníků, kolik tisíců výletníků, ti všichni hotově platí hračky, upomínky a komu přichází výtěžek z prodeje těchto tisíců hraček, upomínek? Pravidelně, až na pokusy některé (na př. v Peci u Domažlic) a skrovné výjimky dodává nám tyto přepychové (chcete-li heslem nynějších střádalů nazvati tuto skoro někdy horečku kupovačů) předměty, cizina, draho, podle vkusu cizího, s cizími okrasami a, jsou-li české nápisy, se zkomoleným, křiklavě chybným, ubohým pravopisem. A tedy počítejme! Nepobízí to i »nestřádala« k úvaze, proč platíme cizí výrobky, urobené cizí rukou, podle cizích vzorů, dětem našim nesrozumitelné zevnějškem i okrasou tak draze a do cizích dílen? Není to důležitá otázka