vého, přístroje k vyrábění šňupavého tabáku „brazilského“, mandlíř z roku 17-94.

VII. Chodba. Malované skříně s ornamenty rostlinnými, figurálními, ptáčky a pod. (jedna z nich s letopočtem 1791), na nich umučení Páně na podstavci skládaném ze špalíčků, hliněná kaplička z průčelí domu se soškou sv. Jana, modely krovů věžních, chalup, větrného mlýna, vyřezávané klece ptačí a na veverku, malované truhly, kolovraty, motáky a mědliee, modely starých mlýnů, skříň kočárová.

Částka třetí. Nenadálé námluvy a ke mě překvapující nevěsty návštěva. Šťastně v milosti Boží svátky jsem přečkal. Ve středu ráno šel jsem ke ílašinetláři, by mě můj kolovrat zeštemova), poněvač jsem na něj celou zimu nehrál. On se do něj podíval a také všech ošum kousků přehrál, ale skoro v každej písni to kničelo anebo zamlčovalo. Pravil: »Nechají ho zde, a zej tra v poledne přijdou si pro něj, bude hotovej.« Sotva jsem se dočkal bílého dne, běžím nejdřív do tiskárny. Tam se ptám po písnich, pán mě pravil, že byly včera na policii předložení. Já se toho náramně úlek, on mi ale pravil, že ve čtyřiadvaciti hodinách jsou povoleni, a ty že vypadli v devět hodin, právě že je chystá k tisku, že si můžu ještě dnes večer pro ně přijít. Odtamtuď jsem šel pro flašinet. Přijdu tam, on ho právě štemoval, a pravil, byeh si na něj počkal, Ptám se, co budu dlužen. »E, dají mi dvacetník.« Já mu ho s ochotností dal. On ho přehrál, kolovrátek hrál jak varhany. A z radosti jsem šel domu, bylo právě poledne. Pani Anna dávala právě dětem jist, a pro holku měla kávu. Všechny se radovali s toho, že jim nastane lepší živobytí, že nebudou pořád brambory. Po třetí hodině šel jsem do tiskárny. Písně byly již složeni. Já tu prosil pana Spurného, by mě jich vydal 500, až utržím že si pro ty druhý přijdu. A ochotně jsem z radosti chvátal domu, bych si tu piseň přespíval. Naše starý předkové mívali tu pověru, co přej se počíná v pátek, to přej jde všechno na spátek. A já započal ve jména Božím, a díky jemu, mě to šlo hezky. Od devíti hodin z rána, až do čtyř spoledne, prodal jsem více než sto písniček, a ještě pár krejcarů bylo od hraní, a byl pátek. Šel jsem tedy s potěšením domů. Moje fundace nyní každodenní byla těm malým něco přinést, nebo ta malá holka, jak jsem vešel, už na mě natahovala ruce a volala: »Tata, tata, dá — bu buř.« Večer pravím k paní Anně, dal jsem ji 50 krejcaru, by pro všechny ráno uvařila kávu, a koupila tři čtvrtky masa, by ty děti aspoň měli trošku lepší polívky. Co jsem vydělal, o tom ani slovíčko. V sobotu o. trhu jsem obešel všechny vej sadní hospody. Mezi venkovany nejvíce jsem prodal. A než jsem obešel Václavské náměstí, toho času tam býval