dát, neb již byl přes čtrnácte roku stár a ten nejvíce potřeboval, skrátka řict, skorém od košile všechno Byla nyní na mě velká starost. Já jsem si zase myslel na budoucí zimu, co se jeho ruce těch hraček nadělaly s nebožkou ženou, dókaváde žila, a nyní že mě to bude tuze chybit. A to co já nadělám, to bude malá pomoc. S podobnýma myšlenkama často jsem se zanášel. A na ženění neměl jsem dost malé pomyšlení. Můj obyčej býval vždy chodit denně do ulic, sobě určených. A než jsem prošel celou Prahu pak Smíchov, posledně jsem šel do Karlínského oudolí. A ta ob-cháska trvala skoro pět neděl. A když šel jsem s Karlina druhého- dne na novou branou do Prahy, tak jsem posledně se stavěl v Bredové ulici. Tam byly toho času asi tři domy velké pod jedno jen patro, ale obyto-vani samým sprostým lidem, mezi těmiž já nejspíše peníze vydělal. Nebylo jedné švadlenky a mladého chasnika, aby sobě píseň byl nekoupil. A odtud jsem šel posledně do Turkové ulice, nyní sluje Marjanská, ta byla poslední.

Vejdu prvně k zlatému šífu, postavím kolovrátek, počnu provazovat moji produkci. Prodával jsem písně, posledně přišla jakás mladá služka, já ji tak nanejvíce čítal dvacet let, plná jarosti, koupila také si píseň. Zaplatila řkouc: »Takové ráda pěju.« Na to žertem ke mě praví: »Ale, pane Haisz, to je hospoda na nájem.«. Já neměl hned pohromadě všech pět, tážu se ji: »A jaká?« Ona: »Vždyť jsou předce vdovcem, a ještě se ptají jaká. Náš milost pán to předce čet v novinách.* Já na to ji odpověděl: »Bože! ta ženská musela by bejt ze slami, která by si mě s pěti dětma chtěla.« »Mysleji? Já sama!« Ja se ji ptal, zač, jesli za zástěrku. Ona se zarděla, a pravila: »Nikoliv za zástěrku, toliko za svého muže. Bůh ať je můj svědek, když žertuju. Mě ty služby, za plných dvacet let docela omrzely. Kdybych se sebe lepší měla, předce jsem jen v stále po-danosti a již mi je také třicet let. Tu je má ruka na to, že sem v neděli odpoledne ke třetí přijdou.* Když odběhla, já byl opravdu nad tou náhodou celý zamyšlený, ale proto jsem tu ulici celou prošel, a pak jsem se ubíral s Pánem Bohem k domovu. Stále jsem měl ty nenadále námluvy na mysli, že se mi to zdálo nemožný. Přijdu domu, o mejch námluvách nedělal jsem ani dost malé zminky. Po večeři jsem si sed a četl jsem staré báchorky, nebo jsem hrál s malou Baruškou. Nemoh jsem se dočkat Boží neděle! Šel jsem do kostela, a tam poprosil jsem jedneho muže, by místo mě vykonal odpolední obvyklou pobožnost, že mám nějaké zameškání. On mi to s radostí přislíbil. Já se odpoledne oblekl, a šel na ty slavní námluvy. Bylo asi půl třetí, chodím okolo domu, chvíli na horu, a dolu, ale nevěsta nejde. Myslím sobě: »Na, starej osle, ta ti pověsila hejla na nos. Ale dobře na tě!« hodim hlavou a jdu pryč. Na jednou tu vylítne z domu má očekávaná krasotinka, na vyfintěná jako holubička, celá nažehlená. Volá: »Pane HaiszU Já se ohlednu, ona mě tu podá ruku, a pak také paždi, jako bychme spolu již dávno měli důvěrnou známost, abych šel jen nahoru s ní. Já jsem se zdráhal, ona ale na tom stála, a že to už milostpaní řekla, že se budu vdávat. Páni tomu nechtěli ani věřit, až jich nahora přivedu. Přijdu nahoru, zaklepám, vejdu