brát. Já poslouchal jako blázen. Ještě jsem s ní ani žertem o skutečným sňatku nemluvil, a ona si to jistila. Při tom jsem se nejvíce divil, že-tak pěkně německy pánovi pani odpovídala. Konečně pani vstala a postavila se proti mě a praví: »Mě je ty žensky líto, že od nás pude, ale-mezi časem ji propustit nemůžu, leda jesli nalezne za sebe jinou holku, tak se to může stát.« Tu jsem teprve věděl, že to pravda je. Na to jsem se poroučel. A ona konečně se mě hned chytila pod paždi, a provázela mě až ke Skalce. Mě to bylo hamba, když mě lidé potkali, že se vedu s děvou. Tady jsme se konečně spolu rozloučili, na dvě polibky, byly první závdavek spolné doživotní lásky. Přisel jsem domů, moje milý rádi mě doma viděli. Pani Anna přinesla k večeři pivo, co od oběda zbylo, ohřála dětem. Starý sejr jsem sobě nechal přinést k chlebíčku a byla také večeře. Když si všechny lehly, já si sed k stolu a spisoval jsem opět zamilovanou opět píseň, nebo sem měl s toudle již proběhanou Prahu, a než tadle bude hotová, zatím jsem paběroval zbytky.

Částka čtvrtá. Jak se má nevěsta ke mě přistěhovala bez mého vědomí se vším, co i ji pani dala. Pomalu se blížila neděle Boží, já. se mej nastávající manželce ani neukázal, myslel jsem sobě, že docela s toho mračna nebude žádný dešt. A také ďoma pani Anně o tej laskavěj náhodě slova nezjevil. Ráno jako obyčejně dal jsem ji na zdravu, a co-má koupit. Pak jsem šel do chrámu Páně. Když jsem přišel domu, děti byly již oblečení a po snídaní, teplo již hezky bylo, tak jsem je taky poslal do kostela. Pani Anna, dala mě snídání, a pak vyndala kníštičku a oluvko, počla mě tu za celej tej den oučet dělat od a až do zet, a co přebylo, mě vrátila, neb opravdu byla tak spravedlivá. Odpoledne jsem do kostela ani nešel. Byl jsem věru s těma námluvami celej sfanfrněnej, myslel jsem si, že odpoledne k ní půjdu. Ale ani jsem nevěděl, co mám předce jen dělat. Sotva odbyly tři hodiny, já si vyndal ze šatníku kabát a strojím se k odchodu. Tu se klepá na dveře, pravím dále. Tu se otevřou dveře, kdo tu, jak má nastávající drahá polovice, velmi vkusně oblečena. Dala povdravení, sňala rukavičky, pokropila svěcenou vodou. Já stál jaká prkenej Možíš, ale v okamžení jsem se spamatoval, asi dva kroky jsem k ní popošel, podám jí ruku a v smíchu pravím: »I vítám tě, holka drahá, právě jsem chtěl se strojit.* Ona se ale zarděla, to se samo sebou rozumí,, že laskavý polibek nechybil. Děti koukali jako pitomí a pani Anna myslela, že je v Jiřikovem vidění. Já na to pravím: »Karličku, polib předce-tej pani ruku, ta bude nejnško vaše maminka.« Jak jsem to vyřek, šli hned všeehni tři. Dostali každej od ni políbení a na obličej i svatý kříž. a ještě dvoukrošak. A při tom se dala do pláče, ale opravdového, a vzala malou na klín, praví: »Ach ty ubohé děvče ty nebudeš znát svou matku,, já byla také od čtyřech let sirotek bez otce, i bez matky. Já vím, co-jsem přestála hladu a ran od mi pěstounky, a od desíti let jsem již musela sloužit.« Já věru plakal s ní. Tu jsem teprva dostal k ní jakousi vnitřní náklonnost, a docela jsem ji teď považoval za pořádnou a moudrou ženskou. Když se dost vyplakala, já se ji ptal, brzoli musí bejt doma. Ona odpověděla: »V devět hodin, dnes šli páni do divadla.« Já pravím