Marcholt a pod.), jemuž později jen Enšpigl se vyrovnal a částečně také Markoltovu úlohu převzal ve stol. XVII.

Markoltovy rozprávky, rozšířené a xiLlíbené . .ye,. všecji; literaturách evropských, od "století XV. do století XVÍL, patří v.obqr-, četby mezinárodní právě tak jako Ezop á Enšpigí,. jichž osoby a skutky s Markoltem jsou na rovni. Původní jádro, s nímž jako vzdálená odnož souvisí obsahová podstata, tkví ve starých tradicích hebrejských. Jméno Mar-kolt (lat. Marcolphůs) * uváděno' bývá ve spojení s hebr. slovy Markolis (Merkurius) a" Málcol (Moloch) i tají v sobě podle všeho vybledlou představu dávné daemonské bytosti, jakž ostatně ukazují také parallelní . jeho záměny, Ašmodeus, Kitovrás a Saturn. Vlastním, domovem pověsti o Markoltovi jest Syríe a země okolní. Staré podání hebrejské předvádělo krále Šalomouna jednak v mudřeckém hádání a mravoučných hovorech, jednak v zápasech proti zlým mocnostem, lstivým odpůrcům, a bohům oizinským. Středověk obestřel částkou tohoto podání, pověstí, lidovou Markolta a sice dvojím směrem rozvíjela se tato pověst za středověku. Buď Markolt zachoval ráz' bytosti nadpřirozené, anebo vystupoval jako zchytralý spro-sťáček, nevzhledný, neomalený, který si troufal rozpřádati slovnou půtku se Salomounem a zvítězil. Tato úprava, kde břitkým vtipem ve formě hádky měří se Markolt se Salomounem, rozšířila se nejvíce ve všech literaturách evropských, prosou i veršem.

Snaha probrati se aspoň letmo bludištěm pokusů, jež vysvětlovaly název a rozvoj Markoltových rozprávek, zavedla by nás do ovzduší zkazek východních.

Zmatky o poměru latinských a německých, prosaických i básnických skladeb o Markoltovi objasnil dissertací E. Schaubach. Shledal nejstarší zmínky. Sestavil v přehled a vzájemný poměr rozmanité varianty, latinské i německé, a dokázal, pokud se týče rozprávek Markoltových se Salomounem, že původně vážné rozhovory v slohu biblickém byly pozměněny pak jen v osnovu, do které byly vetkány čtveračivé i hrubé, zábavné i škádlivé posměšky o ženách, o nejapnosti v chování, potutelné hádanky, krátce pověděno: původní forma skladeb o Markoltovi poklesla v zábavnou směsici všelijakých kratochvilných i bujných rozprávek a výstřelků humoru lidového.

Uvedené studie literárně-historické vybavily Markolta skoro již ze zapomenutí, zaviněného tím, že věk XVII. a XVIII. snesl sice ještě hrubost a bujnost Markoltových druhů Grobiána (s tendencí mravokárnou) a také Enšpigla, ovšem s rozpustilostmi zmírněnými u porovnání s prvními vydáními životopisu Eulenspieglova, ale za to censura světská i církevní vepsaly jméno Markoltovo do seznamu knih nedovolených, jež se pak nesměly tisknouti, leda tajně a pokoutně. Zavinilo to vedle oplzlých míst a vedle nesnesitelných nemravů Markoltových obvinění, že Markolt se rouhá svými parodiemi rodokmenu Kristova a parodiemi citátů ze sv. písma citu náboženskému, že uráží mravopočestnost svou neomalenpstí a zchytralostí. Z podání lidového však Markolt nevymizel a s Grobiánem, s Enšpiglem,