Uveřejňujeme tuto hříčku, původní českou práci ze XVII. století, na posouzenou, 'jak venkovští umělci krášlili zbožné modlitby, oživujíce po stranách text kresbami zábavnými; jednak doufáme, že leckdo z laskavých čtenářů neodolá a pokusí se, zda by se mu nepoštěstilo také jedním tahem (jen odkud začíti!) zvířátka nakresliti.

Kdys páslo děvče na louce krávy. Když však chtělo hnáti z pastvy dobytek' domů, zpozorovalo, že mu jedna kráva schází. Po dlouhém běhání a doptávání se dovědělo se, že krávu tu vedla jakás stařenka. Děvče nechalo ostatní krávy na pastvišti a šlo za stařenkou pro krávu. Potkalo cestou ptáka, a ten se-jí tázal: »Kaj — jiďeš, ďevuško?« »Ku stařence pro krávu«, odpovědělo děvče. »Nechoď tam, bude s těbu zle,« řekl pták. Leč děvče šlo dál. Tu najednou spatřilo děvče tancovati po-metlo po humně. »Kaj jiďeš, ďevuško?« ptalo se pometlo. »Ku stařence pro krávu«, řeklo děvče. »Nechoď tam, bude s tebu zle,« radilo pometlo. Však děvče šlo dál a potkalo u cesty plný sud krve. »Kaj jiďeí, ďevuško?« tázala se krev. »Ku stařence pro kráva,« odvětilo děvče. »Nechoď tam, buďe s tebu zle,« mluvila krev. Děvče šlo dál a uvidělo plot udělaný ze střev. »Kaj jiďeš, ďevuško?« vyzvídal plot. »Ku stařence pro krávu,« odpověděla děvuška. »Nechoď tam, buďe s tebu zle«, hrozil plot. Děvuška šla dále a došla konečně chaloupky. Vkročila do chaty a spatřila ve veliké peci na pekáči smažiti se dvě děti. »Kaj jiďeš, ďevuško?« tázaly se děti. »Ku stařence pro krávu,« dělo děvče. »Nechoď tam, buďe s tebu zle,« varovaly děti. »Něbudě!« odseklo děvče a vkročilo do vedlejší světnice. Tam seděla na židli stařenka; místo své hlavy seděla jí mezi rameny hlava koňská, svou pak hlavu měla stařenka na klíně a vískala. »Co tu chceš, ďevuško?« zahovořila stařenka. »Přišla sem k Vam pro krávu«, odpovídalo děvče. »Cos potkala na cesťe?« ptala se stařenka. »Potkala sem ptáka a ten mi pravil, aby tu nechodila, že buďe se mnu zle,« řekla děvuška. »To nic — byl to enem muj služebník. Cos potkala ešťe?« »Pometlo tancovalo po humně.« »To tež nic, to byla moja služebniea. Cos eště potkala?« »Plnu bečku krve!« »To nic — to bylo mojo vino. Cos eště potkala?« »Plot sem viděla ze střev«. »To nic — to byly moje šaty. Cos krom teho potkala?« »Potkala sem na pekaču dvě ďeťi«. »To je moje-maso — a ty tež buďeš!« vzkřikla pojednou stařenka smrť, uchvátila dě-vušku, zardousila ji a snědla.