vyvinuta a proto při takovémto hledání hledí zachovati co možná největší klid, to prý ďábel vzdálí se zahanben. »Bodejž tě čert vzal!« Uchvácenou pak kořist »jako čert nerad propouští«, jak přísloví poučuje: »Co čert lapí, nerad vrátí!«

Naděje je dítkem ctnosti. Náš venkovan vyjadřuje se poněkud nepěkně: »Čert houby ví, co Pán Bůh dá!«

»Kam tě sem čert nese?!« Projevujeme radostné překvapení při nemilé návštěvě. Jak málo radosti působí čert nošením, podobně trudné potěšení připraví nám při snášení. »Lezeš s té skály dolů! Chceš, aby té čert snesl?« Srázná, kamenitá, trním a blátem znesnadněná cesta, bývá připisována čertu, jako by po ní se svou mámou se procházel. »Tady čert svou mámu tahal za nohy.«

O neobyčejném jedlíku se říká, že by snědl čerta i s rohama. Aneb říkáme prostě: »Ty máš čerta sníst!« Čert chtívá míti šrůtku, a proto různé zloby vymýšlí, jen aby k hříchu, na klení přivedl. »Který čert v tom vězí?« pozastavujeme se s udivením nad nezdarem, »čert by v tom musil být, aby to nešlo!« »Zase do tebe čert vlez' a neví kudy ven?« říkáme pokoušejícím. Je-li zlobivý nižší neb rovný nám, v podobném případě dokládáme: »Vezmu-li hůl, já ho (čerta) z tebe vyženu.« »Knihu odvedl; leč rozbitou, že nebyla k čertu podobná.«

K označení náležitého výprasku slýcháme: »Dám ti jednu, že ti jí ani čert neodškrábe.«

Jako veškeré nehezké vlastnosti mají původ od čerta, rovněž lakotu k nim přirovnáváme. »Třese se na krejcar jako čert na hříšnou duši!« Síla měřívá se s čertem. »Nebojím se ani čerta.« »Pral bych se s čertem!» K označení zvláštní síly uvádí se: »Vytrhl by čertovi ocas!« Ve spolcích se čertu asi dobře daří; jak praví přísloví: »Hoch miluje holky, a čert opět spolky.« »Křičí, jak by ho čert na vidle bral.« O člověku nemilém se říká: »Čert o něj nestojí a Pán Bůh ho nechce.« Zvláště při delší nemoci se téhož užívá.

Čert tlačí, škrtí, skřípe. »Nějaký čert mě tam (v botě) tlačí.« »Čerta starého!« »čert mi to byl dlužen! Žádný svatý!«

Z uvedeného zřejmo, že pověst o čertu jest pochybné ceny. Přece lidé si přisvojují titule čerta, ďábla. »Kdyby byl ke mně přišel a řekl; Čerte, ďáble půjč! byl bych ho' neoslyšel!«

1. Tanec »Bavorák« (Adámek, Český Lid, VI, 361.) na Hořicku a Hradecku sluje »Mateník«, protože se v něm mění takt i tempo a tedy také kroky. Kromě toho druhá polovice not tam zní jinak, a sice podobni; jako v tanci »Hrábě« (tamtéž str. 369) :