Předchozí 0266 Následující
str. 243
Řkouci: Ach můj nejmilejší, Pharos ach nejupřímnější! Kýž tě mohu jednou ještě Viděti živého v světě? O má všetečná nestálost, Ale pozdní velmi lítost, Zavedlas' věrného Faros.



Ach upřímný Faros v světě, Ozvi se mi jednou ještě! Tvá tě volá Philomena, Nebudet více falešná; Přis íbila jsem živému, Zdržím ti víru mrtvému, Kavaleru upřímnému.

S

líbila jsem ti do smrti, Že chci s tebou zůstávati, Ale má inconstantia Brzo mi tebe odňala, Pročež chci s tebou po smrti Ar tomto jezeru bydleti, Co jsem slíbila před smrtí.



Tři vzáctni pro mně umřeli, Kavalérové zhynuli, A tak jest věc velmi slušná, Abych pro tři z světa sešla. Ach ty jezero nestálé, Budiž znamení smrti mé, Řekla, a tam hned skočila. —



Tento příklad Philomeny Tobě jsem kavalérovi Oznámila dost v krátkosti, Aby se bál nestálosti, Viděl, kterak jsou nestále Velmi Philomenské mysle, Příkladů jiných jest hojně.



Kterých nechci povídati, Tebe molestirovati. Z toho vem sobě naučení V tvém přetěžkém milování. Poznal si, jak každé chvíle Točí se co ňáká koule, Nestalá panenská vůle.



Ale však ty pospěš hbité, K doctoru té krásné dámě, Oznam ji svou lamentací, Žádej mile condolencí, Však na to pamatuj vždyckny, Aby nebyly poslední Horší věci, nežli první.



Nedím, aby každá panna, Měla býti Philomena, Než to dím, že jsou nestálé, Vrtkavé jich velmi mysle. Tu jsem chtěla tvé žalosti Pomoc učinit z lítosti, Poslechni raddy v bolesti.

Lipironeus řečí Nevěry, a Nestálosti namluven, k doctoru dámě supplex jíti nechce, ale raději umříti.

Spívá se jako: Juno, bohyně nejvyšší.

Nuž čekám? a ještě více Trápím smutkem mé srdce? Dokavadž budu toužiti? Marně lamentovati? Ach já nešťastný v tom světě, Jak se mi to divně plete, Kam se smutný ubírám? Nevím, co činím sám.



Umínil jsem oznámiti Doctoru své nemoci, Ale zdaliž byeh užiti Moh' jaké kompensací, O tom sem discurriroval, Dlouho to v mysli rozjímal, Abych větší žalosti Nedostal v milosti.



Ale vy slavné bohyně, Lítost se mnou majíce, Daly ste zdravou raddu mně, Abych neželel více

Pročež ji chci poslechnouti, A raděj míním umříti, Bojím se nestálosti Při velké spanilosti.



Nebezpečno v lamentací, Dlouhou mít patiencí, Neb se začasto obrací V hněv, a hněv v desperancí. Tak se s Midamon"m stalo, Nechci, by se mi tak dílo, Lip jednomu umříti, Nežli dvoum zahynouti.



Mile umříti za milé, Řek' Poeta rozumně, Tomut uvěřím té chvíle, Ach mé srdce přesmutné, Ach jak těžko vzpomínati, Pro koho musím umříti. A již smutný umírám, Mé srdečko, co Pyram.


Předchozí   Následující