O pamětech Fr. Haise, pražského kolovrátkáře a písničkáře.*)

Právě jste dočetli životopis nepatrného člověka. Paměti muže, který přišel na svět se skrovnými nároky na život, k ničemu to nepřivedl, nic neviděl, nic nezažil, co by stálo za řeč, který za celou životní pouť, od dětství do stařeetva, dále nepřišel, než málo honů od místa, kde se narodil, nemá co vypravovat a ke všemu ani neumí vypravovat, obvyklé formy jazyka jen slabě ovládá, neumí psát, zápasí až běda s nejprostšími pravidly. Zvláštní životopis! Možno-li takové »Paměti« číst?

Sami jste pochybovali. Dost ledabylo převraceli jste zprvu listy. S útrpným úsměvem proletěli jste řádky Předmluvy jen málo slibné, spíše omluvné, než povzbuzující:

»Drahý a milý vlastenče, kdokoliv čísti budeš tuto mou sprostou práci, kterouž jsem sobě předsevzal po denních chvilkách vyhotoviti, žádám tě srdečně za odpuštění, jestli by tě snad některé slovo proti mně pohoršiti mělo . . .«

Ani zběžný přehled kapitol dle nadpisů soudě, tuze nelákal. Jak se mně vedlo od osmi let, když jsem navštěvoval školu u sv. Štěpána. Jak ve dvanácti letech místo studování dán na řemeslo. Jak poprvé, bez vědomí rodičů, šel na pouť. Jak šel pracovat na venek. Jak přišel k nevěstě. Jak slavil svatbu a krtiny. Jak to chodilo v domácnosti. Jak zpíval v kostele a vodil procesí na sv. Horu. A tak den za dnem, rok za rokem. Všednost za všedností. Nikde nic význačnějšího, aby dost málo podněcovalo zvědavost.

Velmi lhostejně přijali jste na vědomí úvodní dáta.

»Dle mé upomínky na své dětinské mládí a vypravování drahé matky narozen jsem 1818 jedenáctého června, v domě názvem »na Písku«,