Otec. Nikdež se nemá těch her trpět, leč v šire'm poli, daleko od stodol, když větru není, mírný oheň se udělá, a opatrní lidé přitom sou. Z takové nešťastné hry mnoho ukrutného, hrozného pojde. Musiloť to nebohého muže, kterému dům shořel, nemálo bolet, zvlášť že jeho vlastní děti, jakž se pak dověděl, tu hru začali, a ten kout ke hře zvolili, proto že dříví k ní nakradli, a báli se v širém místě ukázat.

Karel. Hle! Jak zlodějství vždy škodí. Ty dítky byli teď chudé dítky chudého otce . . .

Johanka. Varuj mež se takové hry, při které se mohou šaty, vlasy, nohy a domové — celé vsi spálit. Co se takový muž nažebře, než sobě a své rodino zas krov způsobí. I varůjmež se takové hry.

Otec. Pamatujte sobě to chlapci. Jest tu vidět 1. opovážlivé skoky přes oheň, který vysoko plápolá; 2. oheň na nebezpečném místě; 3. hry v koutě, při kterých není moudrého člověka; 4. neštěstí, které lidi zchudí. Ten nebohý pacholík měl do smrti nezdravou nohu a k práci se nehodil. — Nebohý muž, kterému dům a jmění, skrze dětinskou hru, shořelo — často slzeje na smutnou dětinskou hru pomyslí. Pamatůjtež sobě to dítky, a rozumně se chovejte . . .

V knížkách, vydávaných v Olomouci r. 1764, pro lid (o Bruncvíkovi, o Meluzíne a pod.) bývá na posledních, zbývajících listech, otištěna jako »přídavek« tato pohádka:

Byl jeden rytíř, kterýžto měl les, v němžto divoký vepř bydlel, tak ukrutný, že každého kdožkoli vsel do toho lesa, udávě roztrhal v kusy. A když o tom uslyšel císař, zarmoutil se z toho velmi, a rozkázal volati po všem svém království takto: Kdoby koli toho vepře zabil, že jemu chce jedinou dceru svou dáti, a potom všecko království s ní. Když se to provolání stalo, nebyl nalezen ani jeden, kterýby se směl o to pokusiti. V ty časy byl nějaký ovčák, kterýžto sám v sobě myslil, řka: Za-bijili já toho vepře divokého, tehdy netoliko sám sebe, ale všecken rod svůj povějším.

I vzal hůl pastýřskou, a šel do toho lesa, v němžto ten ukrutný vepř byl, kteréhož když vepř uzřel, hned přehrozným hřmotem na něj hnal. Vida to ovčák, že vepř na něj žene, utekl před ním na dřevo vysoké, a vepř tak velmi to dřevo hlodil a hryzl, že se ovčáku zdálo, žeby již mělo upadnouti.

I bylo na tom dřevě množství ovotce, a vepři metal, až se vepř najedl toho ovotce do sytosti, tak že pod tím dřevem lehnouc usnul. Vida to ovčák, slezl lehký z toho dřeva, i začal jednou rukou vepře drbati, a druhou se dřeva držeti, aby mohl zas utéci. Ale když tomu porozuměl, že by vepř tvrdě usnul, dobyv nože, zabil toho vepře, a tak dceru císařovu obdržel, a potom po smrti císařové byl učiněn císařem.