Discursus Lipirona, smutného kavalíra, o lásce r. 1651.

Lipiron poznavši žádost svou při Venuši býti marnou, srdečně la-rn entyruje, a co učiniti má (poněvadž od žádného žádné pomoci míti nemůže, a života se zbaviti Pobožnost zbraňuje) smutně s sebou discurriruje.

Spívá se jako: Prošel jsem krajiny.

Hledal jsem pomoci v světě všeliký, Venuše jsem žádal, Amora taky,

Žádný v mé nemoci

Nechce mi pomoci,

Smutnému srdci.

I což tehdy počnu, kterak zármutku Ukrutného zbudu, velkého smutku?

Jestli si živ ještě

Někdo na tom světě,

Dejž, prosím, raddu.

Ale nej ní žádný, o tom vím prve, Nechtí litovati mne lidé v světě,

Co učiním dále,

O tom mysle stále

Discurriruje.

Což tehdy činiti? Kam se obrátím? K krásné dámě jíti sobě nevěřím.

Umříti nemohu,

Pobožnost spůsobu

Odpirá tomu.

Půjdu do ňákého lesa pustýho, Kdežto lite zvěří probíhá mnoho,

Do ňáké jeskyně,

Kamž nesvití žádné

Světlo nebeské.

Tamť budu želeti mého neštěstí, Nečekám již v světě žádného štěstí, K kamení a k horám, K stromoví a k skalám Budu volati

Budu povídati lesním zvířatům, Budu žalovati všem živobytům,

Kterak se mi vede

A na světě děje,

Mimo naděje.

Budou mně slyšeti aspoň lesové, Politují hoře mého stromové,

Bude litovati

Mého zarmoucení

Stvoření němé.

Kamení se pohne nad mou žalostí, Budou truchlit skály nad mou bolestí,

Bude se rozlíhat,

Smutný echo dávat

Každé oudolí.

Tamť mezi němýma hladem zvířaty A nerozumnýma umřu hovady,

A nebo ukrutné

Provede kvalt na mně

Zvíře některý.

Ach ty nejmocnější Bože na nebi, Prosím tebe smutný, vzhledni na zemi,

Tresci ošemetné,

V lásce neupřímné,

Lidi falešné.

Kteří nenávidí milosrdenství, Ale těm překáží, kteříž milují,

Zarmutiž je, pane,

Ať ten kamen na ně

Na spět upadne.

Ty vidíš mé hoře, mou lamentací, Prosím tebe, Bože, v mé patiencí,

Přijmi ty mně k sobě,

Když umru na světě,

Do tvého ráje.

Tak mi torment velký, a žalost smutná V ráji se dokoná, v ráji počala,

Jenom žádám toho,

Abych smutný brzo

Šel z světa toho.